Nejnovější fotografie
Sláva a pád pruhovaných koní
Sláva a pád pruhovaných koní
Pohled na početná stáda zvěře, která se popásají na afrických savanách, musí nadchnout každého milovníka přírody. Mezi gazelami, žirafami, pakoni a dalšími antilopami se obzvlášť pěkně vyjímají skupinky černobíle pruhovaných zeber. Se svým krásným šatem tvoří skutečné ozdoby africké přírody. Pruhovanou módu si však nezvolily jen tak z rozmaru. Jejich pruhy jsou pro ostražité zebry zárukou přežití.
Druhy pruhovaných koní
Zebří pruhy pomáhají biologům na první pohled poznat, ke kterému ze tří žijících druhů ta která zebra patří. Podobnou službu může zebří šat poskytnout i vnímavějším návštěvníkům zoologických zahrad. Podle nosa poznáš kosa a podle pruhů zase zebru. Nejkrásnějším pruhováním se může pochlubit zebra Grévyho (Equus grevyi). Úzké černé proužky se hustě střídají na bílém podkladě a vytvářejí po celém těle elegantní vzor. Dlouhé nohy má tato zebra pruhované až ke kopytům a břicho čistě bílé. Uši Grévyho zeber jsou mnohem okrouhlejší a větší než boltce ostatních druhů pruhovaných koní. Se svou výškou v kohoutku okolo sto šedesáti centimetrů a váhou přes čtyři sta kilo je zebra Grévyho největším ze všech koní v pyžamu.
Černé pruhy zbylých dvou druhů zeber jsou zřetelně širší a střídají se na těle ve větších rozestupech. Zebry horské (Equus zebra) mají vždy pruhované celé nohy a mezi černými pruhy nemají ani náznak hnědavých mezipásů. Obě formy horských zeber, zebra kapská i zebra Hartmannové, mají navíc pod krkem zřetelný kožní lalok. Vzácná zebra kapská má světlou podkladovou barvu, barva zebry Hartmannové je o poznání tmavší. Nejvíce poddruhů na svém rozsáhlém areálu vytvořily zebry stepní (Equus burchellii). Na rozdíl od horských zeber nemají pod krkem lalok a mezi černými pruhy některých ras se táhnou zřetelné hnědé mezipásy. Směrem od severu k jihu se také jednotlivým formám stepních zeber postupně ztrácí pruhování na hýždích a na nohou. Zebra Böhmova má nohy pruhované až ke kopytům a nemá ani náznak hnědých mezipruhů. Na nose má hnědou skvrnu. Jižnější poddruh, zebra Chapmannova, má hnědé mezipruhy a pruhování na nohou méně výrazné než předchozí rasa. Zebra damarská má nohy téměř bez pruhů a s nahnědlou srstí splývají i pruhy na hýždích. Zebra Burchellova, která obývala jižní část areálu rozšíření stepních zeber, měla nohy zcela bez pruhů a vzorování hýždí se ztrácelo v hnědavé základní srsti. Poslední zebra Burchellova však zahynula v hamburské zoo v roce 1911. Od té doby patří stejně jako zebra kvaga mezi vyhubené druhy. Kvagy měly pruhy jen na hlavě, krku a předních nohou. Zbytek jejich těla porůstala hnědavá srst.
Pruhy bezpečí
Zebří pruhy se však nevyvinuly proto, aby usnadňovaly život zoologům zabývajícím se kopytníky. Zebry dokážou využívat černobílou uniformu ve svůj prospěch hned několika různými způsoby. I když se to zdá na první pohled neuvěřitelné, pruhovaní koně se za svůj nápadný šat s úspěchem schovávají. Ve výběhu zoologické zahrady výrazné pruhování přímo bije do očí. V rozlehlých prostorách savany je situace naprosto odlišná. Mezi stébly vysoké trávy nebo větvemi keřů mohou pruhy splývat s členitým pozadím. I na otevřené pláni prokazují svým nositelkám vítané služby. Tím, že běží kolmo k podélné ose těla, účinně rozbíjejí tvar i obrys zebřího těla a lovící dravec tak vnímá spíše změť čar než siluetu vítané kořisti. Ani v noci se zebry nemusejí příliš bát prozrazení. Za soumraku bílé a černé pásy před očima splynou v jednolitou šedavou plochu, která se mezi nočními stíny snadno ztratí.
Zebry se v divočině zřídkakdy popásají o samotě. Téměř vždy se pohybují v menších či větších stádech. Právě jejich družný život je zárukou nejlepšího využití pruhované kamufláže. Pro hladové lvy představuje skupina zeber jen velkou pruhovanou skvrnu. Pro oči šelem není zdaleka snadné rozlišit ve stádě jednotlivá zvířata. Nekonečný les pruhů se táhne od jednoho konce stáda ke druhému. Predátoři se tak při útoku nemohou zaměřit na konkrétní oběť a lovecký výpad se jim proto vede velice špatně. Splašené zebry jsou navíc dobrými běžci a při útěku za sebou víří mračna prachu. Lovec musí mít opravdu dobrý postřeh, aby v takovém zmatku dokázal zasadit přesný smrtící úder.
Strakaté občanské průkazy
Jako všechna zvířata žijící ve skupinách se musejí i zebry umět navzájem rozeznávat. Musejí poznat, kdo je členem jejich stáda a kdo drzý vetřelec. Při vzájemných setkáních se jednotliví členové stáda vzájemně očichávají. Pečlivě zkoumají hlavu, krk i genitálie svého partnera. Zebry se však neřídí jen tím, zda jim druhý kůň v pyžamu voní nebo ne. Mohou se rozhodnout i podle jeho vzhledu. Mají k dispozici jasný identifikační znak, který je nikdy nezklame - rozložení a tvar pruhů na těle druhé zebry. Z dálky se zdá, že jsou všechny zebry jedna jako druhá. Kdo si však dá tu práci a prohlédne si je pozorně, zjistí, že se pruhování každého jedince v detailech liší. Ve skutečnosti neexistují ani dvě zebry, které by měly naprosto stejné pruhy. Pruhování zeber je tedy stejně spolehlivým důkazem totožnosti jako lidské otisky prstů. Cvičené oko terénního zoologa snadno rozezná každé ze zvířat, se kterými výzkumník pracuje. Podobnou metodu určování totožnosti mohou stejně pohodlně používat i samotné zebry.
Pasoucí se stáda velkých kopytníků sužují mračna bodavého hmyzu, před kterými není úniku. Obtěžují a unavují své hostitele až na hranici snesitelnosti. Mnohem horší však je, že přenášení obávané a často smrtelné nákazy. Moucha tse-tse, která zamořuje savany tropické Afriky, přenáší na člověka spavou nemoc a na zvířata obdobnou chorobu známou pod názvem nagana. Její původci se do těla oběti dostávají s krví, kterou se mouchy živí. Zdá se, že mouchy tse-tse hodují na nejrůznějších divokých antilopách i na domácích koních, pruhovaným zebrám se však vyhýbají. V jejich krvi se totiž původci nagany vyskytují jen velice zřídka. Proč tedy ostatní zvířata trpí spavou nemocí zatímco zebry nikoli? Klíč k této záhadě by se mohl opět skrývat ve výrazných pruzích. Strakatý zebří šat mate nebezpečné mouchy a odrazuje je od náletů na stáda zeber.
Zrození ve spěchu
Život v savanách je plný nebezpečí. Zebry se nemají kde skrýt a musejí tedy být neustále připravené k útěku před dravci. V rychlosti je jejich spása. I novorozená hříbata musejí být schopná udržet krok s dospělými. Aby byla na nepřátelský svět dobře připravená, rodí se dobře vyvinutá. Matka nosí své jediné mládě v lůně někdy i déle než rok a hříbě po narození váží třicet kilo a v kohoutku měří plných osmdesát centimetrů. Klisna si vyhledá klidné místo na dohled stáda v největší rychlosti svého mamutího potomka přivede na svět. Již několik minut po porodu se hříbě pokouší postavit na nohy a odbude si své první vratké krůčky. Za další tři čtvrtě hodiny je připraveno vykročit na svoji životní pouť po rozlehlých pláních.
V prvních měsících se drží co nejblíže své matky. Musí si tedy pevně vštípit do paměti její podobu, aby si ji nikdy nespletlo s někým jiným. Zatímco klisna si své hříbě zapamatuje vcelku rychle, mláděti trvá proces vtisknutí podoby matky celé tři dny. Po tu dobu mu matka brání stýkat se s jinými členy stáda. Kdyby se zmatené hříbě volně seznamovalo s dalšími zebrami, mohlo by dojít k osudovému omylu. Zebří mládě se fixuje na první pohyblivý objekt, který ho dostatečně zaujme. V nouzi může místo matky adoptovat dokonce i jedoucí automobil. Od své „matky“ se pak nehne ani na krok. Kdyby se takto přilepil na nesprávnou zebru, nemohla by ho jeho domnělá matka ani nakrmit. Klisna s hříbětem se poznávají především čichem, využívají však i odlišností v pruhovaném vzoru na svém těle.
Krvavé výměny
Po půl roce přestává hříbě pít mateřské mléko a po dalších dvou letech pohlavně dospívá. To je také čas, kdy se mladé zebry loučí se svým mateřským stádem. Mladí hřebci však mají mnohem těžší osud než čerstvě dospělé klisny. Ty dávají hlasitě najevo svoji první říji a vybízejí tak svobodné mládence, aby si je vzali pod svou ochranu. Jednomu ze svůdníků se nakonec opravdu podaří odlákat klisnu pryč a převezme nad ní ochrannou ruku. Tím okamžikem se samička zařadí do nového stáda, které jí poskytne bezpečí po celý zbytek jejího života.
Hřebci jsou na tom mnohem hůře. Když opustí mateřskou skupinu, musejí se postarat sami o sebe. Pro větší bezpečnost se sdružují do mládeneckých tlup, kde čekají na svoji příležitost. Po šestém roce života začnou pomýšlet na založení vlastního stáda. Naplnit takové touhy však není nic jednoduchého. Zebří samci zůstávají při plné síle téměř dvacet let a každý z nich si zuřivě brání stádo, které vede. Pro mladíka je proto velmi těžké vyhnat stávajícího vůdce a zaujmout jeho místo. Většina z nich proto volí pomalejší, nicméně jistější možnost. Snaží se odlákat mladé klisny, kterým se právě poprvé splašily hormony. Začleňují je do svého stáda, které tak utěšeně narůstá. Tím, že odvádějí dcery vůdce původního stáda pod svoji ochranu, zabraňují horliví mladíci příbuzenskému křížení uvnitř skupiny.
Někdy se však přeci jen stane, že se šťastný mladík zmocní celého stáda najednou. Původní vůdce může padnout za oběť dravcům nebo s věkem zeslábnout. Nový plemeník rychle nahradí jeho místo a začne vychovávat své vlastní potomky. Lépe řečeno chtěl by vychovávat. Celá věc však má jeden háček. Většina klisen ve stádě je březích nebo alespoň vodí po svém boku hříbě. Všechna tato mláďata jsou však potomky původního vůdce. Pro nového hřebce tedy představují nevýhodnou brzdu vlastních plánů. Protože jeho výsadní pozici neustále ohrožují šelmy i další horliví nápadníci, musí stihnout za krátkou dobu zplodit co nejvíce potomků. Při dlouhé době březosti klisen a při ještě delším čase od porodu k plnému odstavení výrostků nemůže klidně vyčkat přirozeného vývoje událostí. Musí se nevítané překážky zbavit. Právě v té chvíli se z mírumilovného býložravce stane krvelačný vrah. Začne systematicky likvidovat potomky původního plemeníka a nutit klisny, aby potratily ještě nenarozená hříbata. Dělá si tak prostor pro své vlastní geny, které chce předat do následujících generací. Toto chování, které odborníci nazývají infanticidou, mají v obzvláštní oblibě hřebci většiny forem stepních zeber. Zebry Grévyho naopak násilnické sklony nemají.
I když může podobné řešení přijít mnoha lidem kruté, ve světě zvířat není místo pro zbytečné moralizování. Tvrdý závod o přežití vyžaduje, aby se každý snažil předat do následující generace co nejvíce svých genů. Jen tak přežijí vlohy, které v sobě zvířata nosí. Každá cesta, která reprodukční úspěšnost zvýší, je dobrým řešením. Přírodní výběr se už postará, aby se takový model mezi zvířaty prosadil. Spolu s nádhernými pruhy, rychlýma nohama a oddaným bráněním vlastních mláďat před nebezpečím je i infanticida jedním z motorů, které pomáhají pruhovaným koním krášlit africké savany již déle než pět miliónů let.