Nejnovější fotografie
Oživlé jeřáby
Oživlé jeřáby
Řekne-li se Afrika, jeden z prvních obrazů, který většině lidí vytane na mysli, bude asi hlava na dlouhém skvrnitém krku vykukující z hájku deštníkovitých akácií. Krátké vysoké tělo a dlouhé štíhlé nohy dotvářejí obraz tohoto zvláštního a nezaměnitelného zvířete. Jedná se samozřejmě o žirafu (Giraffa camelopardalis), nejvyššího savce, který se v současné době prochází po povrchu naší planety. Početně zastoupená čeleď žirafovitých se objevila v třetihorách a její zástupci obývali většinu kontinentů starého světa. Poslední zbytky této zajímavé čeledi přežily do dnešních dnů pouze na africkém území a staly se tak jedním z nejznámějších symbolů Afriky.
Stůl prostřený ve výšce třípatrového domu
Nejurostlejší samci žiraf mohou vážit přes jednu tunu a dosahují výšky téměř šesti metrů. Dosáhnou proto i na nejvyšší vrcholky deštníkovitých akácií, jejichž listím se živí. Nepohrdnou sice ani mnoha dalšími rostlinami, které dorůstají nižších výšek a ke kterým se musí shýbat, akácie a mimózy však patří mezi jejich nejvyhledávanější potravu. I v období největšího sucha lze na vrcholcích akácií nalézt chutné čerstvé lístky. Tato specializace má pro žirafy ještě další nezanedbatelnou výhodu - nemusí se bát, že by jim jejich pochoutku spásli nějací jiní živočichové. Žádný jiný býložravec totiž do takové výšky nedosáhne a lákavé čerstvé výhonky akácií proto zůstávají pro ostatní kopytníky nedosažitelné.
Za to, že mají po celý rok prostřený stůl, vděčí žirafy především svému dlouhému krku. S délkou přibližně dva metry se jedná o nejdelší krk mezi všemi žijícími obratlovci. Přesto, že je tak dlouhý, je žirafí krk stejně jako u naprosté většiny savců včetně člověka vyztužen pouze sedmi krčními obratli. Navzdory tomu je až neuvěřitelně ohebný a pohyblivý. Spásání listí ještě usnadňuje skoro půl metru dlouhý mrštný tmavě fialový jazyk, s jehož pomocí žirafy výhonky uchopují a přitahují si je do tlamy.
Při shánění potravy poskytuje dlouhý krk svým nositelům neocenitelnou výhodu, o to více je však na obtíž při tak prostém a pro většinu zvířat samozřejmém úkonu, jako je napít se vody z kaluže či řeky. Aby žirafa dosáhla hlavou až na zem, nestačí jí jen ohnout krk, musí navíc široce rozkročit přední nohy a nezřídka i pokleknout na kolena. V této pozici nabízí snadný terč velkým šelmám, které u napajedel neustále slídí po kořisti. Takovýto manévr v sobě navíc skrývá ještě jedno velké riziko. V momentu, kdy žirafa skloní hlavu, nachází se její mozek najednou asi o dva metry níž než srdce. Krev, která by se v tomto okamžiku nahrnula z těla a krku do hlavy, by okamžitě mozek překrvila a žirafa by upadla do bezvědomí. Aby předešly tomuto nebezpečí, vynalezly žirafy ojedinělé konstrukční řešení. Jejich krční tepna vedoucí od srdce k mozku okysličenou krev, takzvaná krkavice, se na spodině hlavy rozvětvuje v jakési krevní řečiště, které je schopno na nezbytně nutnou dobu zadržet přívaly krve hrnoucí se do hlavy. Krční žíla žiraf odvádějící krev zpět k srdci je navíc opatřena chlopněmi, které se uzavřou a brání tak zpětnému toku odkysličené krve.
Volný rodinný život
Když se vědci podrobněji zaměřili na způsob života žiraf, s překvapením zjistili, že žirafí stádo nemá žádnou pevnou strukturu. Jednotlivá zvířata svobodně přecházejí z jedné skupiny do druhé a proto se složení stáda den ode dne mění. Většinou se žirafy sdružují do skupin po třech až pěti kusech, nezřídka však lze potkat žirafy v páru nebo jen samici s mládětem. Velmi často se také jednotlivé žirafy toulají savanou o samotě. Někdy se naopak sdružují do velkých stád čítajících i více než padesát kusů. Setkají-li se dvě skupinky, mohou se nějakou dobu pohybovat stejným směrem, jako by šlo o jedno stádo. Po nějakém čase se zase tato velká skupina rozpadne na několik menších. V období sucha, kdy je nouze o potravu, žijí žirafy raději v malých skupinkách. Větší stáda vznikají většinou v období dešťů, kdy není těžké najít dostatek pastvy. S tímto dvojím způsobem existence souvisí i dvojí strategie obrany. Skupinky zvířat, které mají větší naději, že se ubrání útoku šelem, se potulují po otevřené savaně. Samotáři naopak vyhledávají místa hustěji zarostlá stromy, kde snáze uniknou pozornosti nepřátel.
Protože nemají žirafí stáda stálou hierarchii, nemají také jediného stálého vůdce. To, které zvíře převezme vůdčí úlohu, závisí především na momentálním složení skupiny. Skládá-li se stádo ze samých samic, vede je většinou největší z nich. Jsou-li přítomni samci, přebírá vedení ten nejsilnější. Někdy se však jednotlivá zvířata bez zjevného důvodu a bez určitých pravidel ve vedení stáda střídají.
Jednotliví členové stáda se od sebe většinou nerozptylují do vzdálenosti větší než 200 metrů. Protože mají žirafy výborný zrak a ze své šestimetrové výšky snadno dohlédnou na několik kilometrů, pohybuje se skupinka většinou na dohled od okolních stád. Objeví-li některá z žiraf nějaké nebezpečí a začne-li se chovat poplašeně, ostatní zvířata to velmi rychle zpozorují a poplach se lavinovitě šíří celým stádem. Jednotliví členové skupiny mezi sebou také mohou komunikovat pomocí zvukových signálů a postojů těla. Do žirafího slovníku patří frkání ohlašující nebezpečí, kašlavý zvuk vyzývající soupeře k boji, bučení, kterým říjné samice vábí okolní samce nebo kvičivý nářek vystrašeného mláděte.
Rytířské souboje s pevně danými pravidly
I když nemá stádo svého jasného vůdce, nemine snad den, aby si samci vzájemně nedokazovali svou sílu. Četnost soubojů samozřejmě vzrůstá, dostane-li se některá ze samic do říje. Žirafí samice prochází sice říjí každých čtrnáct dní, k oplodnění je však připravena pouze jediný den v každém cyklu. Samec proto musí pečlivě kontrolovat stav samic v okolí, aby svoji příležitost nepropásl. Každodenně svým citlivým jazykem zkoumá moč samic a hledá stopy pohlavních hormonů upozorňujících na blížící se ovulaci. Nalezne-li samec říjnou samici, začne se jí okamžitě dvořit. Provází ji krok za krokem, líže jí ocas nebo se jí otírá o boky. Během této fáze, která může trvat i několik hodin, neustále pokračuje ve zkoumání její moči. Samotné páření je krátké, trvá jen několik vteřin, může se však několikrát opakovat.
Jestliže projeví o říjnou samici zájem jiný nápadník, utkají se oba samci v rituálním souboji, který má odhalit jejich sílu. Vyzyvatel se postaví proti svému sokovi na napjatých nohou. Oba samci se pak postaví proti sobě nebo vedle sebe, rozhoupají své krky a snaží se hlavou zasáhnout soupeře. K tomuto účelu mají na hlavě dva, čtyři nebo i pět růžků. Jeden pár větších růžků nad očima má každá žirafa, některým samcům se navíc vyvíjí na zátylku další pár menších růžků a jeden rohovitý hrbolek na čele. Poškození mozku během souboje zabraňují zvětšené lebeční dutiny, které mají funkci tlumičů nárazů a zároveň zmenšují hmotnost hlavy. Při těchto soubojích zřídkakdy dochází k vážnějším zraněním nebo úmrtí některého z bojovníků. Soupeřící samci při vzájemných potyčkách také nikdy nepoužívají kousání a kopání, ačkoli se takto brání útokům šelem.
Porod ve výšce
Žirafy rodí ve stoje, novorozené mládě proto padá na zem z výšky bezmála dvou metrů. Již za půl hodiny po narození se však snaží vstát, začíná pít a za tři hodiny už je schopno bez větších problémů následovat matku. Jako všichni kopytníci rodí i žirafy plně vyvinutá mláďata, která jsou už v prvních hodinách života schopna cestovat se stádem. Žirafí novorozenec také není žádný drobeček - měří téměř dva metry a váží sedmdesát kilo. V prvním měsíci života roste žirafka pozoruhodně rychle - téměř o čtvrt metru týdně. Později se její růst postupně zpomaluje. Po čtrnácti dnech od narození se začíná pást, mléko od matky saje ale ještě celý další rok. Osamostatňuje se až ve věku šestnácti měsíců. Patnáct měsíců po porodu je matka schopná porodit další mládě.
Skvrnitý mimochodník
To, že žirafu řadíme mezi mimochodníky, znamená, že používá zvláštní způsob chůze, kdy současně vykračují obě nohy na téže straně těla. Přesněji řečeno, zadní noha se od země odlepuje o chviličku dříve než přední. Touto důstojnou houpavou chůzí mohou žirafy ujít až sedm kilometrů za hodinu. Kromě toho umí samozřejmě ještě cválat. Tento způsob pohybu používají nejčastěji, když unikají před nebezpečím. Dokáží běžet rychlostí více než padesát kilometrů za hodinu.
Skvrny na těle slouží žirafám jako maskování v prostředí, kde se střídají osvětlené plochy a skvrny stínu vrhané jednotlivými stromy. Výzkumníkům sledujícím chování žiraf slouží výborně k rozpoznávání jednotlivých zvířat. Podle rozdílů ve tvaru skvrn na krku rozeznali vědci při jedné studii na první pohled téměř tři sta jedinců. Lze tedy říci, že rozdíly v rozmístění skvrn u žiraf fungují na podobném principu jako určování totožnosti lidí pomocí otisků prstů. Podle rozdílů v barvě a vzhledu skvrn rozeznává věda také dva až devět poddruhů žirafy.
Lékař by se zbláznil
V prostředí savany je nutné zvláště v období sucha velmi úzkostlivě šetřit s vodou. Žirafy mají tu výhodu, že výhonky akácií jsou vždy čerstvé a obsahují 50 až 70 procent vody, kterou žirafy účinně využívají ve svém metabolismu. Kromě toho si však vyvinuly několik dalších přizpůsobení, která jim pomáhají s vodou hospodařit. Za normálních okolností pije žirafa každý den. Jedním mohutným douškem přitom nasaje více než deset litrů vody. Je-li však vody nedostatek, vydrží bez pití i několik dní. V takových obdobích omezuje aktivitu pokud možno na hodiny po východu slunce a k večeru, kdy je teplota nejsnesitelnější. Aby neztrácela drahocennou tekutinu pocením, snáší raději přehřátí svého těla. Ve dne se teplota jejího těla pohybuje okolo 39o Celsia, v noci klesá k hodnotě 35o. Panují-li opravdu vysoké teploty, může rozdíl teplot jejího těla ve dne a v noci dosáhnout deseti stupňů. V porovnáním s možnostmi lidského organismu představuje takový výkyv úctyhodný výkon. Vlhkost obsažená ve vydechovaném vzduchu se navíc z větší části sráží v nosní dutině a je vstřebána zpět sliznicí. Takto může žirafa ušetřit až deset litrů vody denně.
Žirafa nežije na světě sama
Teprve koncem devatenáctého století věda objevila jedinou žijící blízkou příbuznou žirafy, okapi (Okapia johnstoni). Tento vzácný, téměř dva metry vysoký kopytník žije samotářsky v odlehlých pralesích Konga. Samci i samice si obhajují své teritorium. Takový domovský okrsek samce může měřit i deset kilometrů čtverečních, teritorium samičky je přibližně poloviční. Protože jsou okapi velmi plaché, ví se toho o jejich životě v přírodě velmi málo a většina údajů pochází ze zoologických zahrad. Rozmnožují se pravděpodobně celoročně, nejvíce však od května do června a od listopadu do prosince. Doba březosti a kojení je podobná jako u žirafy. Okapi má charakteristické příčné bílé pruhy na předních i zadních končetinách a světlejší hlavu, jinak je zbarvena tmavě hnědě. Přímo na okraji pralesa u břehů řeky Ituri byla založena přírodní rezervace věnovaná okapi. Tento druh také chová 15 zoologických zahrad v Evropě i v Americe. Stejně jako žirafy se i okapi v zajetí poměrně dobře množí a je zde proto naděje, že se podaří založit záchovný chov tohoto vzácného zvířete v zajetí.