Nejnovější fotografie
Okřídlené podběráky
Okřídlené podběráky
Shánění potravy je jedním z nejdůležitějších úkolů všech živočichů. Každý z nich si však z bohaté nabídky svého životního prostředí vybral jiný zdroj obživy a musel proto vyvinout svůj vlastní způsob, jak svou oblíbenou pochoutku získat. To, že se jednotlivé druhy zaměřily na odlišné potravní zdroje, umožnilo mnoha druhům živočichů obývat společný biotop a přitom si při honu za obživou vzájemně nekonkurovat. Obrovskému spektru možné potravy také odpovídá mnoho technik jejího sběru či lovu, z nichž některé jsou v pravdě unikátní a velice zajímavé.
Zobák místo čeřenu
Na ryby bohatá jezera, dolní toky řek a mořská pobřeží lákají mnoho ptáků, jejichž denním chlebem je rybolov. Vodní ptáci se rychlé a kluzké kořisti zmocňují různými způsoby - ze vzduchu i z hladiny, vrhají se po rybách střemhlavým letem, potápějí se za nimi nebo na ně trpělivě číhají na mělčinách a chytají je bleskovým výpadem ostrého zobáku. Velmi zajímavou a originální metodu zvolili pelikáni, jedni z největších létajících ptáků světa. Jejich štíhlý zobák je dlouhý až čtyřicet pět centimetrů a na chytání ryb je proto jako stvořený. Navíc je opatřen zařízením, které nemá v ptačí říši obdoby. Spodní čelist pelikánů má tvar úzké vidlice, na níž je zavěšen výrazně zbarvený roztažitelný kožovitý vak. Ponoří-li pelikán zobák pod hladinu a pohybuje-li jím, jeho vak se s pomocí odporu vody několikanásobně roztáhne. Vak větších druhů pelikánů je schopen pojmout více než deset litrů vody. Spolu s vodou v pelikánově zobáku uvíznou i ryby žijící u hladiny. Zploštělou horní částí zobáku uzavře jeho majitel naplněný vak a mezerou mezi čelistmi vypudí přebytečnou vodu. Ryby, které ve vaku zůstanou, pelikán na místě vcelku spolkne.
Společné úsilí přináší výsledky
Dospělý pelikán denně spořádá až tři kilogramy ryb. Uspokojit hladový žaludek proto není nic jednoduchého. Snad proto se pelikáni často uchylují ke společnému lovu. Počínají si navlas stejně jako rybáři při podzimním výlovu rybníka, pouze místo sítě používají rojnice ze svých vlastních těl. Vytvoří podkovovitou řadu, pomocí níž uzavřou menší zátočinu. Všichni současně potom plují směrem ke břehu a ženou vyplašené ryby před sebou. Pro zvýšení účinku svého zátahu ještě tlučou křídly a zobákem o vodní hladinu. Čas od času ponoří zobáky do vody a vytahují dezorientovanou kořist zahnanou do úzkých na stále se zmenšujícím prostoru. Jestliže loví pelikáni na řece, mohou zvolit jinou variantu téže taktiky - seřadí se do dvou řad a plují proti sobě. Nejčastěji se hromadného lovu účastní deset až patnáct ptáků, výjimkou však nejsou ani čtyřicetičlenné skupiny lovících pelikánů. Někdy se také může stát, že pelikáni při lovu spolupracují se svými blízkými příbuznými kormorány. Kormoráni ve stínu, který několikanásobně větší pelikán vrhá na hladinu, snadněji vyhlížejí svou kořist a pelikáni naopak loví větší ryby vyplašené kormorány. Je-li potravy dostatek, vybírají si totiž pelikáni ryby dvacet či třicet centimetrů velké a menší kořist přenechávají ostatním lovcům.
Ačkoli jsou pelikáni obři mezi létajícími ptáky, jejich hmotnost je v poměru k velikosti těla poměrně malá. Jejich kosti jsou duté a vyplněné vzduchem, navíc mají pelikáni ještě velké plicní vaky, které vybíhají až do podkoží. Toto přizpůsobení snižující hmotnost je velmi užitečné při letu i při plavání, zabraňuje však pelikánům potápět se za kořistí. Loví proto v naprosté většině případů z hladiny, jedinou výjimkou je mořský druh pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis), který si osvojil techniku střemhlavého letu, kdy se za kořistí vrhá ze vzduchu.
Společná hnízdiště
Většina ze sedmi druhů pelikánů si staví hnízda na zemi v rákosovém porostu poblíž vodní plochy, menší druhy však hnízdí raději na stromech. Pelikáni jsou společenští ptáci, kteří hnízdí v koloniích. V jedné hnízdní kolonii může být podle druhu několik desítek nebo i několik desítek tisíc párů. Přes svoji velikost jsou pelikáni výbornými letci a na svých širokých křídlech majících v rozpětí i více než tři metry dovedou i výtečně plachtit. Tato schopnost je pro ně životně důležitá. Velká kolonie pelikánů o počtu 40 000 jedinců může denně zkonzumovat téměř sto tun ryb. Aby si každý člen nalovil své dva či tři kilogramy, musí někteří ptáci překonat denně vzdálenost přesahující 150 kilometrů. Potravní zdroje v bezprostřední blízkosti kolonie se totiž rychle vyčerpávají.
Hnízdo pelikána má téměř jeden a půl metru v průměru. Do tohoto obřího příbytku naklade samička nejčastěji čtyři vajíčka. Nenaklade je však najednou ale v rozmezí přibližně dvou dnů. Sedět však začíná již první den snášení, mládě z nejdříve sneseného vejce se proto vylíhne nejdříve a má před svými sourozenci náskok v růstu. V intervalech, jak byla snesena, klubou se potom postupně ostatní mláďata. Takto odstupňované líhnutí není věcí náhody, je to důmyslné zajištění pelikánů proti nepřízni přírody. Může se totiž snadno stát, že v „horších“ letech množství ryb nestačí k uživení všech mláďat, která se v kolonii vylíhla. Nejstarší a tedy nejsilnější z každé snůšky má vždy největší šanci ukořistit z nabízené potravy největší část a je tedy velká pravděpodobnost, že přežije. Menší mláďata, která se ke krmení nedostanou a jejichž přežití je tak jako tak téměř nemožné, záhy uhynou a nevyčerpávají tak rodiče zbytečným lovem ani neubírají potravu prvorozenému. Nemůže se proto stát, že by podvýživou strádala všechna mláďata. Je-li dobrý rok a ryb je dostatek, může se rodičům podařit vychovat celou várku mláďat.
Nestarají-li se o potomstvo, polykají pelikáni nalovené ryby ihned po jejich ulovení. Když však potřebují donést potravu mláďatům, poslouží jim vak jako výborný úložný prostor. Když jsou ptáčata malá, vyvrhují jim rodiče natrávené ryby přímo do zobáčků. Odrostlá mláďata si svůj příděl vybírají přímo z vaku. Letuschopní jsou mladí pelikáni po deseti týdnech od vylíhnutí, ještě další dva roky však mají hnědavé zbarvení mladých jedinců.