Nejnovější fotografie
Jedovaté drahokamy pralesa
Jedovaté drahokamy pralesa
Odhaduje se, že amazonské deštné pralesy skýtají domov více než třem čtvrtinám všech rostlinných a živočišných druhů obývajících naši planetu. Mezi tímto ohromujícím počtem organismů lze najít mnohé jedinečné zástupce živočišné říše, kteří prožívají stejně jedinečné a zajímavé životní příběhy. Ve snaze obstát v neustálém soutěžení o přežití a zachování rodu obsadili živočichové všechny typy biotopů, které jim prales nabízí. Rozmanitá mozaika prostředí dala vzniknout mnoha ojedinělým přizpůsobením a způsobům chování. Ty dohromady vytvářejí pestré a složité strategie, které umožňují všem živočichům v přeplněném prostoru pralesa úspěšně přežít.
Mezi živočichy, které najdeme jen v Amazonii, patří i drobné pozemní nebo stromové žabky čeledi pralesničkovití (Dendrobatidae). Jsou známé především díky svému prudkému jedu, kterého jihoameričtí Indiáni používali k výrobě obávaných smrtících otrávených šipek. Jedovaté živočichy v přírodě většinou provází výstražné pestré zbarvení. Je pro ně totiž výhodné upozornit na svou nebezpečnost s dostatečným předstihem a odradit tak případného nepřítele od útoku. Ani pralesničky nejsou v tomto směru výjimkou, ba právě naopak. Pestré barevné vzory některých druhů uvádějí v úžas odborníky i milovníky přírody a připravují jim leckdy i nemalé problémy. Jejich mnohotvárnost a pestrost je totiž snad nekonečná, různí jedinci téhož druhu pralesniček tak můžou nést nejenom různé vzory a sestavy skvrn a pruhů, ale i naprosto odlišné barevné kombinace. Ukázkovým příkladem této proměnlivosti je pralesnička (Dendrobates pumilio). Jednotlivé žabky tohoto druhu mohou být zbarveny tak odlišně, že na první pohled není vůbec patrné, že patří k jednomu druhu. U jiných pralesniček může být naopak nepatrná odchylka ve zbarvení znakem příslušnosti k druhu jinému. Základními vzory ve zbarvení bývají pestré skvrny nebo podélné pruhy uspořádané do nejrozmanitějších sestav a podložené kontrastní barvou těla. Přední i zadní končetiny bývají nezřídka zbarveny jinak než trup a hlava. Ve výběru barev jsou pralesničky opravdu všestranné. V jejich zbarvení lze nalézt modrou, žlutou, červenou, zelenou nebo černou barvu v nejrůznějších odstínech a barevných kombinacích.
Většina žab z čeledi pralesničkovitých (asi 100 druhů) je však zbarvena nenápadně hnědavě. Jedná se o zástupce rodu Colostethus, který tvoří jakousi druhou větev v rámci čeledi. Od „pravých“ šípových žab se liší jak svým vzhledem, tak způsobem života. Především nejsou tyto žáby vůbec jedovaté. Proto také nepoužívají výstražné zbarvení, snaží se naopak být nenápadné a ujít tak pozornosti nepřátel. Ani v případě objevení však nejsou bezbranné. Co jim chybí na nebezpečnosti, vynahrazují rychlostí. Velice hbitě skáčou a rychle vyhledávají a využívají i ty nejmenší úkryty pod kameny, listy nebo padlými kmeny. Ne nadarmo se jim v angličtině říká „raketové žáby“. Na rozdíl od ostatních pralesniček tráví život v blízkosti rychleji tekoucích potoků a často se uchylují do vody. Mají proto mezi prsty zadních končetin dobře vyvinuté plovací blány, pomocí kterých obratně a rychle plavou.
Ostatní pralesničky vedou suchozemský způsob života. Mezi prsty nemají plovací blány. Konce prstů mají vějířkovitě rozšířené. Podle toho, zda je tento vějířek úzký či širší, lze usuzovat na příslušnost k jednotlivým rodům. Rody Dendrobates a Minyobates mají obvykle konce prstů široce rozšířené a první prst kratší než druhý. Rody Phyllobates a Epipedobates mají vějířky na koncích prstů úzké a první prst delší než druhý. Protože tyto drobné znaky samy o sobě nestačí, používá se k roztřídění pralesniček do rodů chemický rozbor jejich jedu. Ten je totiž složen z několika složek, z nichž některé se vyskytují jen u některých rodů.
V kožním sekretu pralesniček bylo nalezeno více než sto různých chemických látek, které patří do skupiny takzvaných lipofilních alkaloidů. Jsou to látky, jejichž základem je většinou šestičlenný cyklus s pěti atomy uhlíku a jedním atomem dusíku. Většina těchto sloučenin vykazuje mnohé podobné znaky a nese proto souhrnný název pumiliotoxin-C. Tento typ jedu mají všechny šípové žáby. Není sice příliš účinný, má však nepříjemnou svíravou chuť a dělá tak ze svého nositele sousto spíše odporné. Další typy jedů se vyskytují jen u některých rodů, a to podle následujícího klíče: takzvané histricotoxiny chybí u rodu Minyobates, zatímco vysoce účinné batrachotoxiny má jen rod Phyllobates. Rod Epipedobates postrádá histricotoxiny a navíc skupinu toxinů zvaných 3,5-disubstituované indolyziny. Obě posledně jmenované skupiny jsou přítomné u rodu Dendrobates. Dříve se vědci snažili zkoumat účinnost žabího jedu na vlastním těle. Pokus probíhal asi tak, že výzkumník „políbil“ hřbet pralesničky a podle chuti, svíravých pocitů, bolesti či znecitlivění rtů určoval sílu jedu. Protože jed některých druhů je pro člověka smrtelně nebezpečný a ohrožení experimentátorů bylo proto příliš vysoké, postupně se od těchto pokusů upustilo a výzkum jedů byl svěřen speciálním laboratořím.
K výrobě otrávených šipek do foukaček však Indiáni používali pouze tři nebo čtyři druhy pralesniček rodu Phyllobates, jejichž jed obsahující velké množství účinných batrachotoxinů je obzvlášť silný. Jeho účinnost je opravdu ohromující, vždyť jedna žabka, která by se pohodlně vešla do krabičky od zápalek, může vyprodukovat dostatek jedu k zabití osmi lidí nebo 20 000 myší. Samotné získávání jedu na šipky nebyla pro pralesničky zdaleka příjemná záležitost. Žába musela bohužel umírat co nejpomaleji, aby ve smrtelných křečích stačila vypustit jedu co nejvíce. Nachytané pralesničky Indiáni zaživa napichovali na bambusové třísky a pomalu opékali nad ohněm. Hroty šipek pak otírali o hřbet žáby, kde se hromadil vyloučený jed. Pro zvýšení účinku byly šipky často ještě namáčeny do směsi zhotovené z rozkládajícího se masa, výkalů a jiných stejně odporných přísad. Není divu, že výsledek představoval smrtelné nebezpečí jak pro případné nepřátele, tak pro kořist původních obyvatel amazonských pralesů.
Přestože pro člověka a ostatní větší savce je vážně nebezpečný jen malý počet pralesniček, pro menší hady, ještěry nebo drobné masožravé savce může být setkání s většinou jedovatých druhů velice nepříjemným zážitkem. Predátor, který ulovil pralesničku, ji okamžitě pustí a třením o zem se snaží zbavit nepříjemné palčivé chuti v tlamce. Někdy se útočník může svíjet i několik desítek minut v záchvatech křečí nebo na čas upadnout do bezvědomí. Napříště si pestře zbarvenou žabku dobře zapamatuje a jakémukoli setkání s ní se obloukem vyhne.
Většina žab se v období rozmnožování stahuje k vodním zdrojům, kde se přímo ve vodě páří. Je tedy jasné, že samička, která na místo dorazí, je k rozmnožování připravena. Samečkům odpadá problém jak zjistit, jestli je jejich partnerka ochotna se s nimi spářit či nikoli. Pralesničky, které se rozmnožují na suché zemi a ještě k tomu po celý rok, to mají s vyhledáváním partnerů složitější. Ne že by jich na jedné lokalitě žilo příliš málo. Právě naopak, na některých místech je pralesniček tolik, že se samečkové musí dost ohánět, aby proti svým sokům uhájili úkryt, který vybrali a připravili pro snůšku vajíček. Potkat samičku proto také není žádný problém. Zdaleka ne každá z možných partnerek je však k páření připravena. Svoji ochotu snést vajíčka proto roztouženému samečkovi sděluje složitými zásnubními tanci. Prvotní popud k zásnubním hrám však dá samec svým voláním. Buď sedí u svého úkrytu a vábí samičky svým hlasem, nebo objeví na toulkách za potravou svou vyvolenou a milostnou serenádu pak zpívá přímo jen pro ni. Pokud má partnerka o volajícího samečka zájem, začne okolo něj v malých kruzích tancovat a určitým způsobem při tom bubnovat nohama, případně předníma nohama hladit jeho čenich a hlavu. Někdy může tato fáze námluv trvat i dlouhé hodiny, většinou se však sameček brzy rozhoupe a snaží se přimět samičku, aby jej následovala do úkrytu, kde proběhne vlastní páření. Většinou pomalu poskakuje směrem ke skrýši a partnerka jej následuje, někdy se však nedočkavý ženich snaží samičku do svého království dotlačit a dostrkat silou.
O vlastním páření toho víme jen málo, protože probíhá většinou v úkrytu, kde jsou pralesničky dobře skryty před nepřáteli i před zvědavým zrakem biologů. Před pářením mohou oba partneři ještě jednou zopakovat celý zásnubní tanec, u některých druhů však dochází k páření bez větších příprav. U většiny žab leží při páření sameček na zádech samičky a předníma nohama pevně objímá její trup. Tomuto držení říkáme amplexus. U druhů, kde samička snáší najednou mnoho set nebo tisíc vajíček je tak zajištěno, že převážná část z nich bude samčím spermatem opravdu oplodněna. Pralesničky, které snášejí zřídkakdy najednou více než patnáct vajíček, se nemusí obávat toho, že některá z nich zůstanou nedopatřením neoplodněna. V bezpečném úkrytu má navíc sameček dostatek času ke splnění svého úkolu. Proto u většiny druhů pralesniček amplexus zcela chybí a sameček snůšku oplodní až poté, co je samička s kladením hotova a uvolní mu prostor v úkrytu. Pokud se držení při páření objevuje, objímá sameček většinou hlavu své partnerky (takzvaný amplexus cephalický). Podobný způsob držení byl však mnohokrát pozorovaný i při soubojích mezi jedinci obou pohlaví pralesniček a není proto jisté, zda je k rozmnožování bezpodmínečně nutný.
Všimněte si, že jsem napsal „při soubojích obou pohlaví“. U pralesniček se totiž nezřídka stává, že spolu samičky bojují o volné samečky ochotné se pářit. Je to způsobeno tím, že se sameček o snůšku jako vzorný otec stará. Tento úkol mu zabere mnoho dní a i když je schopen pečovat najednou o dvě nebo i tři snůšky, stává se nezřídka, že většina samečků v okolí je plně zaneprázdněna rodičovskými povinnostmi a na další páření nemají ani čas ani náladu. U některých druhů pečují o snůšku oba rodiče, je to však spíše ojedinělý jev. Opatrující rodič odstraňuje ze snůšky nevyvíjející se neoplozená vajíčka, která často plesnivějí a ohrožují tak zbytek snůšky. Zvlhčuje také vajíčka vodou, kterou nosí v močovém měchýři nebo na kůži. Po celou dobu vývoje zárodků také odhání od úkrytu vetřelce. V době líhnutí setrvává obětavý rodič zadní polovinou svého těla nad snůškou a vylíhlí pulci mu po zadních nohou šplhají na záda, kde se zachytí v lepkavém slizu. Sameček je pak postupně odnáší do malých kalužinek vody v okolí skrýše. Protože unese najednou jen omezené množství svých potomků, musí se k větší snůšce několikrát vracet, než najde nový domov všem pulcům. Z tohoto důvodu mají pulci pralesniček ve střevě bohatou zásobu vaječného žloutku, která jim zajišťuje výživu v prvních dnech života a umožňuje jim přežít v úkrytu i několik dní a čekat na odnos do vody. Během tohoto období mohou dokonce mírně povyrůst.
Jako líhně pro vývoj slouží pulcům pralesniček loužičky vody držící se v prohlubeninách v zemi, padlých kmenech nebo kmenech palem. Pralesničky jsou také pověstné využíváním takzvaných broméliových jezírek, kalužinek vody držících se v úžlabí listů epifytických bromélií. Každý z pulců většinou obývá své vlastní jezírko. Nezřídka se totiž stává, že větší pulec napadne a pozře svého slabšího sourozence. Podle potravních zvyků se pulci pralesniček dělí do tří základních skupin. Mohutní draví pulci některých druhů mají masivní zřetelně vroubkovaný ústní disk a loví většinou komáří larvy. Také kanibalismus u nich není nic neobvyklého. Menší ústní disk prozradí pulce živící se spíše řasami a organickými zbytky různého původu. Nejzajímavěji však vyřešili otázku nedostatku potravy v malých jezírkách příslušníci poslední skupiny pralesniček. Jejich pulci se po celou dobu svého vývoje živí neoplozenými vajíčky. Jsou to také ti z pulců, které do broméliových jezírek na svých zádech dopravuje samička. Zároveň jim do bazénku naklade první vajíčko sloužící k jejich výživě. Doplnit zásobu vyživovacích vajíček každému z pulců musí samička asi jednou za tři dny. To vyžaduje, aby si přesně zapamatovala všechna místa, kde své potomky zanechala. Představíme-li si rostlinami hustě obrostlou větev pralesního stromu, poznáme, že se zdaleka nejedná o jednoduchý úkol. Během růstu tak může samička každého pulce navštívit i více než desetkrát. Proměna v dospělou žábu nastává po dvou až třech měsících pobytu v kalužince vody. Zajímavé je, že pulci některých pralesniček se pozvolna zbarvují do šatu dospělých již dlouho před metamorfózou a lze tak poměrně přesně určit, ke kterému druhu daný pulec náleží. Řekne-li se roznos pulců do jezírek v úžlabí rostlin, každý milovník přírody si hned vzpomene na „šípové žáby“. Tento způsob péče o potomstvo se však nevyskytuje pouze u pralesniček. Příkladem mohou být třeba madagaskarské rosničky rodu Mantella, jejichž pulci prodělávají vývoj ve velmi podobných podmínkách. Dospělé žáby se navíc velikostí, pestrým zbarvením i způsobem života pralesničkám velmi podobají. Nejde však o druhovou příbuznost ale pouze o shodné přizpůsobení se stejným životním podmínkám. Rozeznání těchto rosniček od pravých pralesniček často činí problémy i zkušeným chovatelům.