Nejnovější fotografie
Hadí doupě
Hadí doupě
Někdo chová kočky, jiný zase papoušky nebo akvarijní rybičky. Žijí mezi námi však i lidé, kteří se zamilovali do živočichů, ke kterým cítí příchylnost jen málokdo. Když je jejich láska dostatečně silná a vytrvalá, může jim pomoci zařídit si i vlastní zoologickou zahradu. Jedna taková soukromá minizoo vyrostla i v příhraničním německém městě Regensburku. Nese hrdý název Reptilienzoo a jak již její jméno napovídá, jsou zde k vidění zástupci starobylé třídy plazů. Mezi ostatními zajímavými zvířaty snad nejvíce vyniká fascinující kolekce jedovatých hadů.
Daleko slyšitelná výstraha
I když poskytuje některým hadům jejich prudký jed více než dostatečnou ochranu, není v žádném případě v jejich zájmu měřit své síly s lehkomyslnými útočníky. Vystavovali by se tím zbytečnému riziku a navíc by byli nuceni vyplýtvat zásoby svého drahocenného toxinu ve zbytečných soubojích. I když jedy některých hadů účinkují rychle, jejich působení přeci jen není okamžité. Větší nepřítel by proto mohl hada před svou smrtí ještě těžce poranit. Hadí jed slouží navíc svému beznohému majiteli především jako prostředek, pomocí kterého zabíjí svoji kořist. Chce-li být při lovu úspěšný, musí ho mít ve svých jedových žlázách vždy dostatečnou zásobu. Použití jedu v boji se proto hadi do poslední chvíle vyhýbají. Nejjednodušším způsobem, jak se takového utkání vyvarovat, je zmizet svému protivníkovi z očí. Při vyrušení většina hadů prchá a větší živočichové se s nimi setkávají jen zřídka. I když je had zahnán do úzkých, snaží se svého protivníka od výpadu odradit. Někteří hadi se spokojí s prostým syčením, jiní se snaží útočníka zastrašit různými pohyby, a dalším druhům se vyvinuly specializované orgány sloužící k varování před útokem.
Do této poslední skupiny patří i američtí chřestýši. Na konci svého ocasu mají opravdu unikátní zařízení - při každém svlékání se jim zde vytvoří kroužek staré kůže. Tyto prstence jsou mezi sebou spojeny jen volně. Když tedy had rychle kmitá ocasem, vydává toto chřestidlo daleko slyšitelný zvuk. Ten, kdo ví, co takové varování znamená, se chřestýši zdaleka vyhne. Vědci si představují, že se tento orgán vyvinul v třetihorách, kdy se po amerických pláních proháněla obrovská stáda velkých kopytníků. Když spustil chřestýš svůj varovný koncert, zvířata se mu vyhnula a had tak unikl ušlapání.
Termovizor mezi očima
Chřestýši loví většinou v noci. Jejich kořistí se stávají drobní teplokrevní živočichové, tedy ptáci a savci. Jak je ale hladový lovec v noční temnotě objeví? I pro tento účel má k dispozici velice účinný orgán. Mezi nozdrami a očima mají chřestýši drobné jamky, které ukrývají membrány hustě protkané zakončeními nervových buněk. Tyto jamky představují smyslové orgány vysoce citlivé na změny teploty v okolí hada. Jsou schopné rozeznat tepelné rozdíly v řádu několika tisícin stupně Celsia. Živočichové udržující stálou tělesnou teplotu vyzařují za chladivé noci do svého okolí teplo. Pro chřestýše je pak hračkou takový tepelný zdroj vypátrat. Zrak k tomu vůbec nepotřebují. Jejich termoreceptory jsou natolik citlivé, že dokonce mohou svoji kořist „stopovat“ podle tepelné stopy, kterou za sebou zvíře při pohybu zanechává. Útok na kořist je pak rychlý a smrtící. Prudký jed chřestýšů obsahuje z větší části enzymy rozkládající bílkoviny a látky zapříčiňující srážení a rozklad krve. Drobní savci umírají po uštknutí do několika minut.
Tichá hrozba
Zdaleka ne všichni hadi z příbuzenstva chřestýšů jsou však vybaveni chřestidlem. Jed mají ale stejně silný jako „praví“ chřestýši. Někteří asijští chřestýšovci rodu Trimeresurus jsou tak málo agresivní, že je domorodci chovají ve svých chrámech jako posvátné hady a bez větší bázně je berou do rukou. Jsou to většinou krásně zelení hadi, kteří žijí stromovým způsobem života. Jejich zbarvení je činí neviditelnými, když bez hnutí číhají mezi větvemi stromů na svoji kořist. Útočí pak bleskovým výpadem. Velice nebezpeční jsou pozemní ploskolebci rodu Agkistrodon. Zástupci tohoto rodu žijí v Asii i v Americe. Největším jedovatým hadem Ameriky je však křovinář němý (Lachesis mutus), který může dorůst délky až čtyř metrů. Naštěstí žije v pralesích daleko od lidských sídel, takže člověka uštkne jen vzácně. Přesto o něm mezi místními lidmi kolují neuvěřitelné pověsti - saje prý mléko kravám a kojícím matkám. Ocasem při tom zacpává dítěti ústa, aby svým křikem matku nevzbudilo. Lidská fantazie tedy pracuje stejně výkonně u nás doma jako v Amazonii.
Jedovatému hadovi na zuby nekoukej
To, jestli je hadí uštknutí dostatečně účinné, nezávisí jen na typu jedu, kterým je oběť zasažena. Čím více se ho do rány dostane, tím jsou následky útoku ničivější. Jedové zuby, kterými toxin do rány prýští, proto prošly bouřlivým vývojem. Dlouhá evoluce vybavila tyto útočné zbraně množstvím zlepšováků a zdokonalení a různé skupiny hadů mají proto rozdílné typy jedového aparátu. Při kousnutí je důležité již to, z kterého místa v čelisti jedové zuby vyrůstají. Čím dále jsou od předního okraje tlamky, tím větší musí had vyvinout úsilí, aby jimi svoji oběť skutečně zasáhl. Někteří užovkovití hadi, které příroda vybavila jedovými zuby zadními, musí chycenou kořist pracně přežvykovat, než ji posunou v tlamě tak daleko, aby ji mohli vůbec uštknout. Usmrcená kořist se jim pak sice lépe polyká, její chycení ale pořád představuje vysilující a ne vždy úspěšný zápas. Přední jedové zuby korálovcovitých jsou již mnohem zkázonosnější. Had jimi svoji kořist zasáhne okamžitě a bez námahy. Může pak v klidu počkat, až jed dokoná své dílo, a teprve pak se v klidu nasytit.
Jedové zuby jsou napojené na jedovou žlázu, kde se toxin tvoří. Odtud se musí co možná nejrychleji dostat do těla kořisti. Hadi používají různé systémy, jak tento proces co nejvíce urychlit. Jednodušší jedové zuby jsou vybaveny rýhou, kterou jed protéká. Protože není rýha uzavřená, mísí se však toxin s hadími slinami a do rány se dostává již zředěný. U dokonalejších zubů se proto žlábek čím dál více prohlubuje, až se jeho stěny sevřou a vytvoří tak uzavřený kanálek, kterým jed prýští bez zbytečného zdržování a ztrát přímo pod kůži oběti. Tento systém není ničím jiným než přírodní injekční jehlou.
Čím jsou jedové zuby delší, tím jistěji kořist zasáhnou a tím hlouběji vpraví jed do jejího těla. Pro jedovatého hada by tedy bylo nejvýhodnější mít v přední části horní čelisti (ze které vyrůstají jedové zuby všem jedovatým hadům) velmi dlouhé jedové zuby spojené s jedovou žlázou kanálkem. Skutečně dlouhé zuby by však byly svému nositeli spíše na obtíž - had by nemohl zavřít tlamku a musel by prožít celý svůj život s otevřenou pusou. Příroda si však poradila i s tímto zapeklitým konstruktérským oříškem. U některých hadů se vyvinul sklopný jedový aparát.
Sklápěcí injekce v tlamě
Je to skutečný vrchol vývoje jedového aparátu. Mohou se jím pochlubit již zmiňovaní chřestýši a kromě nich ještě starosvětská čeleď zmijovitých hadů, která je chřestýšům blízce příbuzná. Jejich jedové zuby jsou zahnuté a neobyčejně dlouhé. V klidu však hadovi nepřekážejí a nebrání mu zavřít tlamku. Jsou totiž napojené na pohyblivé hornočelistní kosti (maxilly), které se mohou otočit až o 90o. Když zmije čelisti zavře, zuby se sklopí a uloží se do zvláštních ochranných pouzder. Pracují tedy na podobném principu jako kapesní nůž - v klidu leží na horním patře a vztyčí se, jen když had při útoku doširoka otevře tlamu. Vynález takového zařízení umožnilo zmijím a chřestýšům nosit vskutku impozantní zbraně. Jedové zuby některých druhů dosahují opravdu úctyhodné délky. Injekce zmije gabunské (Bitis gabonica), mohutné africké zmije žijící na zemi a ukrývající se ve spadaném listí, mohou dorůst do délky pěti centimetrů.
Jeden ze tří
V Reptilienzoo našel domov i jeden z pouhých tří druhů jedovatých ještěrů, kteří obývají naši planetu. Korovec mexický (Heloderma horridum) obývá polopouště západního Mexika. Jed nepoužívá k lovu, ale spíše k vlastní obraně. Svoji kořist, menší savce, ptáky či ještěrky, zabíjí spíše silným stiskem svých masivních čelistí. Je to pomalý zavalitý ještěr, který svou nebezpečnost na dálku inzeruje výstražným zbarvením v podobě žlutavě černého mramorování. Podobný vzhled i zvyky má i jeho menší příbuzný korovec jedovatý (Heloderma suspectum), v jeho zbarvení však převažují červenavé tóny. Jedové žlázy mají krovci na rozdíl od všech hadů v dolní čelisti a toxin vniká do rány smíšený se slinami ještěra. Jeho účinky jsou podobné jako u neurotoxického jedu kober a kousnutí korovcem může mít za následek i smrt člověka. Ne všechna zvířata v Reptilienzoo jsou však jedovatá. Jsou zde k vidění i rozmanité vodní želvy, kajmanky supí lákající svoji rybí kořist přímo do tlamy na vlastní jazyk podobný svíjejícímu se červovi nebo ochočený zelený leguán Otto, kterého si mohou návštěvníci pohladit. Na vlastní kůži si tak mohou vyzkoušet, že „studenokrevní“ plazi nejsou zdaleka „studení“, ale jejich optimální tělesná teplota je podobná té naší. Ve více než sedmdesáti teráriích si tak každý může najít zvíře, které se mu nejvíce líbí a dosyta se na něj vynadívat.