Mgr. Michael Fokt - fotograf Foto Fokt - www.foto-fokt.cz

Dvanáct kilometrů přírody

Právě tak dlouhý je Skiathos, malý řecký ostrůvek v Egejském moři. Ztrácí se mezi několika stejně nepatrnými ostrovy Severních Sporád a po jediné asfaltové silnici, která vede podél jižního pobřeží, dojde hbitý chodec z jednoho konce ostrova na druhý za dvě hodiny. Člověku, který má rád přírodu, však poskytne tento kousek zeleně obklopený mořem povyražení na celé týdny.

Dva póly ostrova

Turisté objevili tuto zelenou perlu Egejského moře před pouhými několika lety. Právě tehdy vyrostlo na ostrově nové letiště. Přistávací dráha se sotva vešla na jediné jakž takž rovné místo na východním cípu Skiathu. Mezi okrajem letištní plochy a břehem moře se protáhne jen úzká silnička, která vede k přístavišti nákladních člunů. Jediný semafor na ostrově tu nestaví projíždějící auta kvůli silničnímu provozu, ale kvůli přilétajícím letadlům.

Po příbřežní asfaltce pendlují mezi letištěm a západním koncem ostrova asi čtyři autobusy jediné místní linky. Podél této dopravní tepny vyrostly jako houby po dešti hotely, penzióny, taverny a obchůdky pro turisty. Stačí se však vydat jakoukoli boční prašnou cestou a nejdéle po několika stech metrech se člověk octne uprostřed houštin trnitých keřů nebo v piniovém lese. Celý střed ostrova protínají pouze staré i novější prašné cesty. Někdy připomínají spíše kozí stezky a jsou sjízdné jen na motorce nebo v minidžípu. Některá místa severního pobřeží jsou tak odříznutá od civilizace, že se k nim dá dostat pouze po vodě. Právě tady může milovník přírody od rána do večera obracet kameny a pátrat mezi stébly trávy po nejrůznějších živých tvorech, aniž by ho někdo při jeho snažení rušil. Vnímavému pozorovateli se tu odkrývají životní příběhy mnoha živočichů.

Skákající rozhledny

Teplé a slunečné podnebí dělá ze Skiathu ideální místo pro život skákavek. Tito drobní pavouci pobíhají po celém ostrově od pobřežních skalisek po vrcholky kopců. Nestavějí si pavučiny a svoji kořist pronásledují po způsobu velkých kočkovitých šelem - loví drobný hmyz ze zálohy. Vyrazí za svou obětí nejvyšší možnou rychlostí a svůj útok zakončí přesným skokem na cíl. Skákají tak, že nárazově zvýší tlak tělních tekutin ve dvou zadních párech svých nohou. Ty se pak napnou a vymrští pavouka do vzduchu.

Pro taková lovecká představení musejí mít skákavky vynikající zrak. Musejí totiž kořist nejenom objevit, ale také po celou dobu pronásledování nespustit z dohledu. Také musejí umět ve zlomku sekundy odhadnout směr a rychlost pohybu budoucí přesnídávky, aby se při závěrečném skoku neminuly cíle. Příroda je pro tento účel vybavila celou sadou zrakových čidel. Každý ze čtyř párů očí těchto pavouků hlídá jinou část jejich zorného pole. Nejdůležitější při lovu jsou velké přední střední oči. Jejich bulvy jsou protáhlé a zasahují velice hluboko do přední části těla pavouka. Mají funkci jakýchsi dalekohledů s přesným zaměřováním. Dohlédnou ostře na vzdálenost dvaceti centimetrů a mohou zvětšovat obraz. Pavouk proto včas rozpozná případnou kořist od nepřítele nebo od partnera k páření. Na živočicha velikosti pouhých několika milimetrů je to úctyhodný výkon. Tyto teleskopy však mají stejně jako lidské dalekohledy úzké zorné pole. Proto mají skákavky vedle středních očí na čele ještě jeden pár menších zrakových orgánů. Ty mají horší rozlišovací schopnost, ale zato mnohem větší zorný úhel. Zaznamenají tak pohyb v celém prostoru před pavoukem. Když si chce osminohý lovec nalezený objekt dobře prohlédnout, zaměří na něj své velké oči. Zbylá čtyři očka sedí „na střeše“ pavoučí hlavohrudi. Zaznamenávají pohyb po stranách pavouka, za jeho zády a nad ním. Nikdo tak skákavku nepřekvapí z žádného směru.

Při toulkách po ostrově padnou člověku do oka především samečkové skákavek. Jsou totiž většinou výrazně zbarvení. Jejich šat jim slouží jako občanský průkaz, podle kterého samička na dálku pozná, že se k ní blíží partner a ne lákavý oběd. Také se podle zbarvení ujistí, zda patří roztoužený ženich ke stejnému druhu. Samec však nenechává nic náhodě. Pro jistotu ještě zdraví samičku máváním svých jasně zbarvených makadel. Touto semaforovou abecedou ujišťuje partnerku o svých úmyslech. Na závěr ještě zatančí pro svou vyvolenou zásnubní tanec. Různé druhy skákavek předvádějí nejrůznější odvážné kreace. Někteří samci se po vzoru baletních mistrů vypínají na napjatých nohou, jiní zase přešlapují ze strany na stranu nebo vrtí zadečkem. Někdy musejí své sólo předvádět i několik hodin. Podle výdrže pozná samička jejich zdatnost.

Pochodující pasti mezi stébly trávy

Velké části Skiathu jsou porostlé houštinami trnitých keřů a tuholistých bylin, kterým se odborně říká macchie. V této neproniknutelné džungli ostnů našli domov jiní nebezpeční lovci - kudlanky nábožné. Jsou to výkonné a nenasytné stroje na chytání hmyzu, kterým se místní příroda v časném létě, kdy ještě slunce nestačilo spálit všechnu zeleň na troud, přímo hemží. Tajemství loveckého úspěchu kudlanek je ukryté v jejich zvětšených předních nohách. Toto lapací zařízení snese srovnání s železy lovců zvěře. Je dokonce ještě lepší, protože ho má kudlanka neustále při sobě. Dlouhé končetiny jsou složené v zdánlivě pokorném gestu, v jediném okamžiku se však mohou vymrštit a uchvátit nic netušící kořist. Vnitřní strany lapacích nohou jsou pokryté trny, které se zabodají do těla oběti. Z takového smrtícího objetí není pro chycený hmyz úniku. Na počátku léta jsou kudlanky malé a bezkřídlé. Jsou to nedospělé nymfy, které se musejí ještě několikrát svléknout, než dorostou a dospějí. Vylíhly se z vajíček, která minulou sezónu nakladla samička do speciálních vaječných schránek oothék. I když ještě zdaleka nedosahují sedmicentimetrové velikosti dospělých kudlanek, jsou mladé nymfy stejně žravé jako dospělý hmyz.

Sladká voda uprostřed moře

Na Skiathu i na blízkém skalnatém ostrůvku jménem Tsungria vyvěrají prameny sladké vody. Okolo nich se vytvářejí oázy kypící životem, kde je i během vrcholného léta vody dostatek. Tato přírodní jezírka si za své loviště zvolily četné druhy vážek a také rosničky zelené, které se zdržují v pobřežních porostech mokřadních rostlin. Na počátku léta není těžké objevit mezi listy čerstvě metamorfované žabky, jejichž kůže září zelenavě zlatým nádechem. Za dne se rády sluní a v noci slídí po potravě. Dospělé rosničky se dají vystopovat spíše večer podle hlasu. Na jaře se samečkové ozývají daleko slyšitelnými hlasy, které mají přilákat samičky k vodě. Přicházející nevěsty si podle hlasitosti skřehotání vybírají nejvhodnějšího partnera k páření. Když rosnička odpočívá na listu, přitiskne nohy k tělu, takže se promění v nenápadnou zelenavou skvrnu. Navíc pro ni není problémem přizpůsobit barvu své pokožky okolnímu prostředí. Kromě jasně zeleného šatu zvládá i hnědavé, šedavé a okrové tóny nebo šedozelenou olivovou barvu. Na koncích prstů mají rosničky okrouhlé přísavky, které fungují na stejném principu jako gumové přísavky na lednici. Prohnutím ohebné chrupavky vytvoří žabka podtlak, který přisaje prst k podkladu. Právě díky této své schopnosti se mohou rosničky odvážit svých akrobatických skoků a šplhání mezi stonky rostlin.

Město mořských ptáků

Ve čtrnáctém století, kdy obyvatelé Skiathu trpěli nájezdy pirátů, opustili dosavadní hlavní město ostrova a zbudovali si na severním pobřeží na skalním ostrohu nad mořem nové sídlo. Pojmenovali jej Kastro, což znamená Pevnost. Skalní ostroh sám představoval přírodní nedobytnou baštu a ostrované ještě vylepšili dílo přírody zbudováním zasouvacího mostu a terasy nad hlavní bránou, odkud lili na nepřátele vědra horké vody. Za doby svého rozkvětu mělo Kastro na dvacet kostelů, kamenné nádrže na pitnou vodu a další vymoženosti. Když však doby pirátů skončily, vrátili se ostrované do původního městečka blízko přístavu a ponechali Kastro svému osudu.

Dnes zůstaly z celé osady stát pouhé dva kostelíky a několik málo domů. Vede sem křivolaká cesta, která prochází zbytky staré brány. Tu a tam jsou podél stezky patrné sesuté zbytky dalších staveb. Jedinými obyvateli Kastra jsou majitelé malé taverničky na pláži pod městem, kteří připravují skrovné občerstvení pro turisty. Celý zbytek ostrohu osídlili rackové stříbřití a ještěrky zelené. Naučili se už příliš nedbat těch několika příchozích, kteří se přišli pokochat výhledem z nejvyššího místa ostrohu dolů na pobřežní skaliska. Opuštěné ruiny domů zarostlé rostlinami představují vynikající útulek pro řadu živočichů. Nalézají zde stín a nepřeberné množství úkrytů mezi kameny. Novými nájemníky domů se tak staly ještěrky, gekoni turečtí a celá armáda hmyzu a pavouků.

Kostelíky v zemi nikoho

Při svých toulkách za přírodou každý nevyhnutelně narazí na malé pravoslavné kostelíky roztroušené podél cest. Trůní v pusté krajině a v jejich okolí není často ani nejmenší stopa po lidské přítomnosti. I když se zdá, že na kilometry daleko nebydlí živá duše, jsou kostelíky vždy ve vzorném pořádku. Mnohé z nich nejsou o moc větší než kůlna na nářadí, jsou však bíle omítnuté a jejich okna a dveře září modrým nátěrem. Dovnitř se vejde pouze dřevěný malovaný oltář s ikonou a stojan s pískem na zapálené svíčky. Za nevelký dobrovolný příspěvek si je může návštěvník kostela sám vybrat z krabičky u dveří a zapálit. Stejný obřad mohou poutníci vykonat i v malých kapličkách stojících na křižovatkách nebo jen tak u cest. Jsou velikosti menších skříní a lidé je stavějí na památku zesnulých, jako poděkování za záchranu života či pouze k oslavě Boha a jako ukazatele cesty. V každé z nich je vždy připravená lahvička olivového oleje, jednoduchá lampička na olej a zápalky.

Skiathos se také může pochlubit fungujícím klášterem. V minulosti bylo na ostrově klášterů víc, většina z nich je však dnes neobydlená. Klášter Evangelistria se skrývá na úpatí nejvyššího vrcholku Skiathu jménem Karaphlytzanakia. Po smrti předposledního opata zůstal dva roky opuštěný a lidé se obávali, že zůstane neobydlený navěky. Žezlo služby však převzal nový opat Otec Angelos Lyssaris a s jeho příchodem začala rozsáhlá rekonstrukce všech budov. Kromě centrálního kostela tak dnes slouží oběma mnichům žijícím v klášteře i poutníkům muzeum místního folklóru, knihovna, sakristie, dvě kaple, nádrže na vodu a elektrické osvětlení. Po sto padesáti letech začali také mniši na vinici u kláštera znovu pěstovat a vyrábět své vlastní víno zvané Alypiakos. Výsledek jejich snažení slouží pro potřebu kláštera, poutníků a přátel. Pracovití duchovní také chovají stádo koz a v budoucnu chtějí vyrábět i svůj vlastní med a olivový olej. Každou neděli slouží pravoslavné mše, které navštěvují lidé z celého ostrova.

Zpátky mezi lidi

Jediným skutečným městečkem na Skiathu je stejnojmenné hlavní město ostrova. Podobá se spíše větší vesnici, která obklopuje přístavní zátoku. Dvoupatrové domy vesničanů a třípatrová sídla bohatších rejdařů jsou na sebe tak namačkaná, že málem nezbývá místo na úzké křivolaké uličky, které se mezi domy proplétají jak se dá. V těch nejužších místech museli dokonce Skiathané ubourat a zakulatit rohy domů, aby se kolem nich dalo vůbec procházet. Uličky probíhají městem chaoticky bez jakéhokoli zjevného plánu. Čas od času se rozšíří v miniaturní náměstí, na kterém stojí kostelík nebo stoly místní taverny. Cesty i náměstí jsou dlážděné kameny a na domech jsou přilepené úzké balkóny. Oblíbenými barvami Řeků jsou modrá a bílá. Zdobí jejich národní vlajku a také rámy oken, dveře či zábradlí lodžií jejich domů. Téměř všechny domy ve městě mají střechy z červených cihel, takže celá osada zdálky připomíná strakatý červenobílý koberec.

Prakticky celý každodenní život obyvatel města se odehrává na ulicích a náměstích. Zde ostrované odpočívají na svých vratkých dřevěných židličkách, hrají společenské hry a povídají si. V domech se ukrývají jen během dne, kdy zdi domů rozpaluje středomořské slunce. Za soumraku vylézají spolu s gekony tureckými z úkrytů a zapojují se do víru nočního života. Ten kypí především na hlavní pěší třídě a v přístavní zátoce. Zde zvou žíznivé a hladové ostrovany i turisty do svých zahrádek desítky restaurací. V bočních uličkách však všechen ruch utichá a před svými domky tu v klidu sedí starší obyvatelé ostrova v tradičních černých šátcích a domácích oděvech. V několika kancelářích ve městě si mohou zvědavci pronajmout malý motocykl, který jim následujícího dne za poledního vedra poskytne neocenitelnou službu při další výpravě za přírodními zajímavostmi ostrova.