Nejnovější fotografie
Žhavé zážitky z jícnu sopky
Žhavé zážitky z jícnu sopky
Jižní Itálie se může pochlubit mnoha krásnými a zajímavými věcmi - křišťálově čistým mořem, starobylými městečky s úzkými uličkami a neopakovatelnou atmosférou nebo létem osvěženými kalábrijskými horami. Podobná zákoutí však můžeme najít na mnoha místech Evropy. Kalábrie se Sicílií mají však v rukávu schovaný trumf, který z těchto italských provincií činí v rámci našeho kontinentu místa vpravdě unikátní. Právě zde se můžeme setkat tváří v tvář se silami, které utvářely a dodnes mění povrch celé naší planety.
Pece starověkých bohů
Výbuchy sopek patří mezi ty přírodní úkazy, při jejichž spatření si člověk v okamžiku uvědomí svoji nepatrnost a zranitelnost. Pohled na rozžhavené jícny vulkánů však zná většina Evropanů pouze z televizní obrazovky. Při sledování reportáží zachycujících řeky rozžhavené lávy bez milosti spalující vesnice a města asi každý z nás pocítí velkou úlevu, když si pomyslí, že se na našem starém klidném kontinentě něčeho podobného obávat nemusí. I v Evropě však ještě pracují pradávné síly. Dvě evropské sopky stále dýmají a nutí obyvatele žijící v jejich okolí k neustálému střehu. Obě dvě se nacházejí právě v jižní Itálii.
Ostrov Strómboli znali již staří Řekové v pátém století před naším letopočtem. Zář jeho nočních erupcí jim sloužila jako přírodní maják při jejich plavbách po Středozemním moři. To, co je vidět nad hladinou moře, je vlastně jen vrcholek podmořské sopky. Její základy jsou skryté pod hladinou Tyrhénského moře v hloubce dvou tisíc metrů. Přesto se vrchol ostrova zdvíhá dalších 926 metrů nad hladinu moře. Strómboli je součástí sopečného souostroví, jež tvoří sedm ostrovů honosících se souhrnným názvem Liparské nebo také Eolijské ostrovy. Na dalším z těchto neklidných vrcholů podmořských hor, ostrově s přiléhavým jménem Vulcano, vyhasla sopka teprve koncem devatenáctého století. Dodnes tu však vyvěrají horké prameny. Řekové věřili, že právě zde pracoval bájný kovář Hefaistos.
Život na vulkánu
Takříkajíc pod pokličku Hefaistovy kuchyně může po dvou a půl tisícovkách let od řeckých plaveb nahlédnout každý zdatnější výletník. Z kalábrijského městečka Tropea vyplouvá téměř každý den vyhlídková loď, jejímž cílem je přístav na sopce Strómboli. Kdo chce vulkán vidět, musí si i o dovolené přivstat, loď totiž odplouvá již v sedm hodin ráno. Plavba na Strómboli trvá déle než dvě hodiny. Zde si může každý vybrat: buď na ostrově vystoupí a podnikne výstup na vulkán, nebo absolvuje okružní plavbu po dalších Liparských ostrovech. Výstup ke kráteru činné sopky však rozhodně stojí za to.
Na svazích vulkánu žijí asi čtyři stovky stálých obyvatel, kteří zde založili dvě osady. Větší městečko Strómboli má přístav pro mohutnější motorové lodě, zatímco osada jménem Ginostra pouze molo pro bárky místních. Plavba po vodě okolo ostrova je také jedinou možností, jak se mohou obyvatelé obou vesnic setkat. Žádná silnice spojující obě místa neexistuje. Vesničky jsou doslova nalepené na svazích sopky a jsou od sebe oddělené svahy sopečného popela, po kterých se každodenně sesouvají tuny nových vyvřelin z kráteru a spolu se žhavými kusy lávy dopadají až do moře. Jakákoli silnice by proto byla stále zavalená sutinami. Místa, kudy láva odtéká, nazývají domorodci „Sciara di Fuoco“. Z téhož důvodu také nenajdete na ostrově ani jediné auto. Celý vozový park místních obyvatel tvoří nemnoho motocyklů a několik motorových tříkolek upravených do podoby miniaturních náklaďáčků, které pomáhají majitelům restaurací a obchůdků dopravovat zásoby z přístavu do městečka.
Vzhůru na sopku
Samotný výstup na sopku je výkonem hodným obdivu. Vyrazí-li člověk hned po přistání (a jestliže nechce na ostrově přespávat, nic jiného nezbývá), musí se připravit na namáhavé šplhání za poledního úpalu. Strmá stezka stoupá do svahu připomínajícího spíše obrovskou hromadu ostré černé škváry a jemného popela, který neustále ujíždí pod nohama, při nejmenším pohybu se v oblacích zvedá a ulpívá lidem na celém zpoceném těle. Cesta touto přízračně pustou krajinou jakoby vzatou z jiné planety, bez kousku zeleně a při teplotě asi 35 stupňů, trvá tři hodiny. Jelikož vulkán soptí průměrně třikrát za hodinu, je dost času obdivovat se výbuchům a sledovat lávové pumy vyletující z mračen sopečných plynů a tříštící se o holé svahy sopky. Nejvyšší bod ostrova, kde také končí vyhlídková trasa, je asi o sto výškových metrů výše než samotný jícen sopky. Ten, kdo vytrvá a vystoupí až nahoru, může proto sledovat vření roztavených hornin na dně kráteru jako by nahlížel do obrovského hrnce.
Sopka nepředstavuje pro místní jen každodenní nebezpečí, se kterým se museli naučit žít. Je pro ně také zdrojem obživy. Právě vulkán přitahuje na ostrov zástupy turistů, které příjemně vzrušuje dřímající hrozba ohnivé hory. Ti se po výstupu rádi občerství v několika místních restauracích nebo přespí v hotelu. Mohou si také najmout profesionálního průvodce z řad domorodců, který zná rozmary sopky jako své boty. Jedině s ním se mohou po úzké pěšině odvážit až na samý okraj kráteru. Rozžhavený jícen je tedy hrozbou i dobrodiním lidí, kteří se odvažují žít v jeho stínu.