Nejnovější fotografie
Vesnice, která neexistuje
Vesnice, která neexistuje
V dnešní uspěchané době má člověk pocit, že kolem něj čas přímo letí. Shon moderního života ponechává jen málo prostoru pro vnímání krás okolního světa a tvořivou činnost. Přímo v srdci turisty nabité Ligurské riviéry poblíž města San Rema však existuje místo, kde se čas zastavil. Zvláštní, přímo magický klid obklopuje malebné zříceniny starých domů obrostlých popínavými rostlinami a nekonečný proud aut na nedaleké dálnici je jen neskutečným odleskem nočních můr jiného světa. Nikoho moc nepřekvapí, že na tak zvláštním místě žijí i neobyčejní lidé. Jsou to sochaři, malíři, básníci nebo hudebníci, zkrátka umělci z nejrůznějších zemí celé Evropy.
Osudová minuta
Na to, aby se změnily životní dráhy mnoha lidí, stačí někdy jediný okamžik. Takové tragické ráno si 23. února 1887 prožili i obyvatelé malé vesničky Bussana, která majestátně shlížela z vrcholku kopce na hladinu Tyrhénského moře. Protože byla zrovna Popeleční středa, sešlo se již mnoho věřících obyvatel osady v kostele k vykonání slavnostní bohoslužby. První otřes přišel přesně v šest hodin a jedenadvacet minut. Za necelou minutu poté zbyly z vesnice jen ubohé ruiny. Věřící v kostele se snažili najít útočiště v bočních kaplích, druhý otřes však smetl celou střechu svatostánku. Pod hromadou sutin našla smrt většina z nich.
Ještě horší podívaná se naskytla obyvatelům horní části vesnice jménem Le Rocche. Ulice Via Rocca a Via della Volta zcela zmizely pod tunami trosek domů, které pohřbily své obyvatele. Na jednom místě uvěznily sutiny ve sklepení pod ulicí téměř sto lidí. Škody byly o to větší, že většina kamenných domů měla tři nebo i čtyři podlaží. Přízemí sloužilo pouze jako chlév či sýpka a lidé žili jen ve vyšších patrech. Po zkušenostech s menšími zemětřeseními v polovině devatenáctého století zbudovali obyvatelé Bussany mezi zdmi sousedních domů kamenné oblouky, které měly stěny v případě další katastrofy podpírat. Na velké zemětřesení z roku 1887 však byla všechna stavební vylepšení krátká.
Již staří Římané…
Historie osady Bussana, kterou tak náhle přerušilo řádění živlů, opravdu začala již za časů Římského impéria. Tehdy nesla obec jméno Armedana nebo Armedina. Těžké období zažila v polovině sedmého století, kdy musela čelit útokům Longobardiů. Další vlna válek se přes vesnici přehnala v polovině desátého století, když si ji za terč zvolily oddíly Saracénů. Právě v této době také násilím sužovaní obyvatelé svoji osadu na vrcholku kopce opevnili. Na začátku dvanáctého století získali Bussanu páni z Ventimiglie a hrabě Ottone nechal na severní straně vesnice postavit kostel, jehož střecha o téměř osm století později pohřbila tolik lidí. O sto let později přešla Bussana pod správu Janovské republiky a v roce 1429 získalo tehdejších dvě stě padesát obyvatel přímořské osady částečnou autonomii, kterou si podrželi až do tragického roku 1887. Bussana dále utěšeně vzkvétala a časem se rozrostla za původní hradby, takže vznikla část obce zvaná Fascette. Nové domy stály v kruhových řadách kolem kostela a jen občas porušila pravidelnost tohoto uspořádání nějaká větší budova. Katastrofální zemětřesení znamenalo konec prosperity středověké vesničky, její ruiny však nadlouho v zapomnění nezůstaly.
Vstříc novým zítřkům
Louka před vesnicí připomínala po zemětřesení spíše uprchlický tábor. Ti, kteří přežili, si zde postavili stany a provizorní příbytky ze dřeva. Celé měsíce tak čekali na verdikt specialistů, které vyslala na průzkum zdevastovaných domů vláda. Statici se však obávali, že by mohla spadnout kostelní věž, která kalamitu jako zázrakem přežila. Mnoho domů bylo navíc v žalostném stavu a když se přičetly menší škody z předchozích otřesů před třiceti lety, byl výsledek průzkumu jasný. Je nutné zříceniny opustit a založit na jiném místě osadu novou. Většina vesničanů nechtěla o takovém rozhodnutí ani slyšet. Chtěli se vrátit a opravit domy svých předků. Vládní úředníci však byli neoblomní. Na místě blíže k moři, které se do té doby jmenovalo Capo Marino, tak začala vyrůstat Bussana Nuova - Nová Bussana. O tom, že takové rozuzlení hrálo do karet spíše obchodníkům s pozemky než vesničanům, se jen nesměle šeptalo.
Poslední rozloučení obyvatel Bussany s jejich bývalým domovem proběhlo v roce 1894 na Květnou neděli. Po vzpomínce na mrtvé se průvod vesničanů vydal za zpěvu biblické hymny In exitu Israel de Aegypto dolů k nové vesnici. Pozůstatky Staré Bussany (Bussana Vecchia) zůstaly na pospas přírodě, která si je tak nekompromisně přivlastnila.
Odpočívej v pokoji
Trvalo více než půl století, než se mezi popraskanými zdmi zase rozezněly lidské hlasy. Během té doby zbytky vesnice ovládly přírodní síly a zpracovávaly je svým pomalým, ale vytrvalým tempem. Vítr, voda a mráz se podepsaly na zbytcích stěn a stropů, zatímco zelený příkrov rostlin všechno milosrdně přikryl šumící peřinou. Na oživení zřícenin nebylo zapotřebí ničeho menšího než Druhé světové války. Po jejím skončení se vydaly davy lidí za prací a obživou z chudého italského jihu na bohatý sever. Někteří z nich skončili až ve Staré Bussaně. Mezi rozvalinami způsobenými válkou a zemětřesením nebyl zas až tak velký rozdíl. Přistěhovalci se tedy v opuštěné osadě usadili a začali ji přizpůsobovat svým potřebám. Staré rány se však ještě nezhojily a nejstarší z obyvatel Nové Bussany si dosud živě pamatovali na zkázu původní vesnice. To, že se v jejich zapomenutém domově roztahují cizí lidé, proto nesli velice nelibě. Jejich protesty vedly tak daleko, že radnice města San Remo nařídila Kalábrijcům, aby se z Bussany odstěhovali. Po jejich odchodu demoliční čety zničily to, co z vesnice ještě zbývalo - strhly veškerá schodiště a vybouraly místnosti a sklepy. Horliví dělníci se pokoušeli strhnout i věž kostela, někdejší chlouba svatostánku však po přírodní katastrofě přečkala i ničitelské snahy lidí. Ti, kdo si mysleli, že tímto vandalstvím nadobro zmařili všechny snahy o osídlení zbytků vsi, se však velice mýlili. Nejosobitější z usedlíků měli teprve přijít.
Svobodní umělci
Přišla šedesátá léta a s nimi rozmach moderního umění a svobodomyslného životního stylu. Právě v té době vystavoval v Casinu v San Remu svá díla sochař jménem Clizia. Při svých toulkách po okolí náhodou objevil liduprázdné trosky zničené vesnice. Klid a vznešenost celého místa mu učarovaly natolik, že se zde rozhodl usadit. Netrvalo ani rok a přistěhovali s za ním dva jeho přátelé - básník Giovanni Fronte a malíř Vanni Giuffré. Trojice umělců tak dala základ tomu, co později vešlo ve známost jako Mezinárodní vesnice umělců. Clizia v ruinách zařídil ubytovnu, kde mohli potulní umělci za symbolickou cenu přespat a uvařit si jídlo. Zvěst o kolonii šla od úst k ústům a zanedlouho se svérázná komunita rozrostla na celých třicet osob. Kromě italštiny a francouzštiny zde zněla angličtina, holandština a dokonce i švédština.
Smyslem vesnice bylo vytvořit volné společenství, kde by mohli všichni svobodně žít a tvořit. Začátky jejich snažní byly přitom více než krušné. Ve vesnici nebyla elektřina, plyn ani kanalizace. Vodu si museli kumštýři nosit v kanystrech z osad na mořském pobřeží. Nejhorší však byla práce s opravami zničených domů. Někde byly ulice zavalené i třímetrovou vrstvou kamení a hlíny, kterou museli noví obyvatelé vlastnoručně odklidit. Zdi domů byly děravé a zbytky střech zatékalo. V prvních letech žili umělci ve stanech na stejné louce, na které téměř o sto let dříve tábořili otřesení vesničané po přírodní katastrofě. Na opravy svých příbytků neměli téměř žádné peníze a museli si vystačit s tím, co vesnice nabízela. Ponechali tedy domům jejich původní vzhled zřícenin a kamením z ulice pouze vyspravili ty největší díry v místnostech, které nebyly úplně zničené.
Umělecká vesnice
Zpočátku žili všichni umělci tak říkajíc na jedné hromadě. Všechny budovy, které jakž takž zprovoznili, používala celá skupina dohromady. Elektřinu její členové stále neměli, vařili na ohni a večery trávili při svíčkách. Časem přivedli i vodovod, jehož jediný kohoutek stál před vesnicí. Toto místo se stalo přirozeným shromaždištěm všech usedlíků. Zde posedávali, přemýšleli a bavili se o nových tvůrčích nápadech. Jak se jednotliví členové komunity věnovali stále více opravám jednotlivých domů, začali toužit po tom, aby si v nich mohli zařídit své vlastní domovy. I když některé budovy používali stále společně, zakládali si umělci i svá soukromá útočiště. Někteří z nich si později otevřeli i své ateliéry a malé prodejní galerie. V polovině sedmdesátých let přiřkl soud kumštýřům právo k užívání zvelebených domů. Tou dobou také přivedli umělci ke svým domovům elektřinu a připojili každý obydlený dům na vodovod, který dovedli až dovnitř do vesnice. Svépomocí si také vybudovali kanalizaci. Jejich životní styl se tak stal o hodně méně spartánským než dřív. Měli však stále jednu velkou starost - jak vyjít se svými „sousedy“.
Život nikde
Dávná bolest původních obyvatel obce žijících nyní v Nové Bussaně se totiž stále ještě neutišila. Na jejich popud se radnice San Rema snažila tvořivé novousedlíky vystrnadit. Napětí se vystupňovalo, když jim policie v červenci roku 1968 poslala nařízení o vystěhování. Deset dní po jeho doručení měla být vesnice prázdná. Umělci, nadšení pro svoji věc, se však nechtěli vzdát jen tak snadno. Strávili v Bussaně osm let tvrdou prací a vesnice zapustila kořeny hluboko do jejich srdcí. Myšlenka svobodné komunity jim navíc dodávala odhodlání bránit svůj vyspravený domov. Když tedy přijeli policisté asistovat vyklizení, narazili v ulicích vesnice na barikády obsazené neústupnými umělci. Spolu s nimi bylo na místě i nemálo zahraničních reportérů, kteří je přijeli podpořit. Policejní jednotky se nakonec stáhly bez boje a ponechali starou Bussanu jejímu osudu.
Otěží sporu se pak chopili právníci. Svár mezi městem a umělci se táhl celé roky a někteří z prvních osadníků mezitím překročili magickou hranici dvaceti let života v Bussaně. Podle italských zákonů každý, kdo žije dvacet let na opuštěném místě, získává na svůj domov vlastnická práva. Těsně před vypršením této lhůty však zasáhl do vývoje událostí italský stát. Jeho zástupci přišli s tvrzením, že když vesnice nepatří nikomu, stává se automaticky státním majetkem. Ani tohle nebylo poslední slovo sporu. Zjistilo se, že se nezachoval jediný dokument, který by dokazoval, že domy vlastní stát nebo potomci původních obyvatel. Po ničivém zemětřesení vesničané odešli a nikdo se již o opuštěné domovy nestaral. A nestaral se ani o právní urovnání vlastnických vztahů. Spolu s vesnicí tak zmizely i všechny listiny. Domy nepatřily nikomu a nikdo také neplatil žádné poplatky, které se k vlastnictví nemovitostí vážou. Celková situace je tedy naprosto neuvěřitelná - stará vesnice po právní stránce vůbec neexistuje! Z toho důvodu zde také město odmítlo vybudovat vodovod a kanalizaci. Pracovití umělci museli zase jednou spoléhat jen na své vlastní ruce. Dnes představuje Bussana Vecchia cenné místo v blízkosti moře i dálnice a ceny pozemků v okolí několikanásobně vzrostly. Hlavně proto se italský stát snaží vysídlit její obyvatele, kteří zde žijí celých čtyřicet let a učinili z bezcenných rozvalin místo, kde se dá žít a tvořit.
Bussana dnes
K vesničce dnes vede úzká asfaltová cesta, na kterou se stěží vejdou dvě osobní auta vedle sebe. Silnice však končí před osadou a dál se už nikdo autem nedostane. Vnitřek vesnice zůstal tak, jak vypadal v devatenáctém století. Skoro se zdá, jakoby člověk prošel nějakou neviditelnou časovou branou. Úzké uličky vydlážděné kameny se vinou podél neomítnutých domů a nikde není ani jediná moderní stavba. Jen je tu oproti počátečním rokům o něco více rušno. Ve Staré Bussaně žije nyní okolo sto padesáti obyvatel. Menší část z nich tráví ve zřícené vesnici celý rok, většina však na zimu odjíždí a vrací se sem tvořit jen v teplejších měsících. Život už tady nemají zdaleka tak tvrdý jako na začátku. Mohou sledovat televizi, vařit na elektrickém sporáku a z kohoutků v koupelně jim teče teplá voda. V poslední době také do umělecké vesnice přichází stále víc zvědavých turistů a mnozí z umělců si proto v ruinách otevřeli své vlastní prodejní galerie. Hladoví návštěvníci si také mohou odpočinout v jedné z místních tří restaurací. Navzdory všem nesnázím tedy žije umělecká kolonie stále dál. Neexistující vesnice Bussana Vecchia stále existuje.