Nejnovější fotografie
Tuneláři světa
Tuneláři světa
Severoamerické prérie se svou rozlohou mohou měřit snad jen s největší pouští světa Saharou. Tak velký životní prostor svádí ke skutečně megalomanským projektům. Snad proto zde vznikají největší „města“ v říši zvířat. Budují je příbuzní našich veverek, jako menší králíci velcí psouni prérioví (Cynomys ludovicianus). Své architektonické dílo ukrývají pod zemí - hloubí totiž spleť nor a obytných komor, kde vedle sebe žijí jednotlivé psouní rodiny. Píle těchto malých tunelářů nezná hranic. Největší kolonie, kterou vybudovali, se nacházela v Texasu. Byla 360 kilometrů dlouhá, 150 kilometrů široká a obývalo ji více než 400 miliónů psounů. Toto město bylo tedy skoro stejně velké jako celá Česká republika!
Psouní město v Praze
Menší skupinou těchto stavitelů prérie se může pochlubit i pražská zoo. V duchu moderního pojetí vystavování zvířat je ošetřovatelé vpustili „na volno“ do výběhu bizonů, kde měli spolu s nimi vytvářet dojem kousku prérie. Netrvalo ale dlouho, než tito ohradami nespoutaní ambiciózní tuneláři objevili lákavé možnosti okolních výběhů. Jako jeden muž se sebrali a přestěhovali do sousedního výběhu patřícího velbloudům. Nijak jim nevadilo, že si trochu spletli světadíl a spřátelili se s kopytníky, kteří žijí v asijských polopouštích. Návštěvníci si to musí v hlavách nějak srovnat sami. Pro psouny bylo mnohem důležitější, že zde nalezli více trávy do žaludku a měkčí zem pro svoji hornickou práci. Vyhnuli se navíc ještě jedné nepříjemnosti. Bizoni se rádi válejí v blátě a prachu. Jsou však velice nepozorní a čas od času se stalo, že nějaký odpočívající obr nedopatřením jednoho ze svých malých spolubydlících zalehl.
Ani velbloudí výběh však představy o velikosti příbytku psounů nadlouho neuspokojil. Začali podnikat výpravy do okolních ohrad a zanedlouho se zde objevily první nory obkroužené nezaměnitelným valem vyhrabané hlíny. Většinu psounů drží v blízkosti jejich původního domova zelenina, kterou jim tam v zimě ošetřovatelé dávají, psouní dobrodruzi se však již začínají vydávat na delší poutě. Majitel jedné chaty v osadě Podhoří sousedící se zoo se jednoho letního dne asi velmi podivil. Uprostřed trávníku se mu objevila díra a z ní vykukovalo chlupaté hnědé zvíře. Nakonec se však se svým psouním podnájemníkem dobře sžil. Koneckonců proč ne? Psouni jsou mírumilovní býložravci a jeden chlupatý stavitel zahradu ani nezničí, ani nezaloží početnou vrtající rodinu.
Jak oškubat velblouda
Nory psounů se mohou pod zemí táhnout v hloubce dvou, ale také i pěti metrů. Záleží to na tom, do jaké hloubky v té které oblasti v zimě promrzá půda. Aby si psouni nepostavili neobyvatelný mrazák, musí jejich chodby ležet až pod touto hranicí. Tyto tunely se čas od času rozšiřují v obytné komory. Aby v nich bylo jejich stavitelům teplo, nosí do nich psouni suchou trávu a listí. Členové pražské kolonie však mají ve svých obývácích přímo luxusní výstelku, kterou jim mohou ostatní psouni jen závidět. Jejich brlohy jsou totiž vystlány pravou zimní velbloudí srstí. Někdy jsou zjara malí hlodavci natolik netrpěliví, že ani nepočkají, až chuchvalce starých chlupů z velbloudů opadají. Místo toho je odvážně vytrhávají přímo z kožichu ležících korábů pouště. I velbloudi však využívají služeb psounů. S rozkoší se válejí v hlíně, kterou tito stavitelé podzemních měst vyhrabují, a zbavují se tak obtížných cizopasníků. Soužití těchto dvou druhů zvířat, která by se ve volné přírodě nemohla nikdy setkat, tedy klape k oboustranné spokojenosti. Ošetřovatelé se bojí jediné věci - aby si velbloudi či jiní kopytníci v sousedních výbězích nezlámali nohy. Stropy psouních nor se totiž někdy propadnou, když na ně těžký velbloud stoupne. I když se podobná nehoda již několikrát stala, křehké končetiny velkých savců zůstaly naštěstí celé a jedinou újmu měl po takové události ošetřovatel, když musel pobíhat po výběhu s lopatou a propadlé díry zase zahrabávat.