Nejnovější fotografie
Stříbrný stín z říše ledu
Stříbrný stín z říše ledu
Vysoko v Himalájích, ve výšce přes pět tisíc metrů nad mořem, není život žádný med. Těsně pod hranicí věčného sněhu se vítr prohání mezi holými skalami oživenými jen tu a tam zakrslými rododendrony. Kdo si pustí zimu pod kůži, toho zde čeká rychlá smrt. Nejlepší ochranou před zmrznutím je hustý teplý kožich. Ten umožňuje v těchto nehostinných podmínkách přežít i nádherné velké kočce - levhartu sněžnému. Jeho krásná srst se však zároveň stala i levhartovým prokletím. Zalíbila se totiž ještě nebezpečnějšímu živočichovi - člověku…
Poklad s drápy
Kromě toho, že je kožešina irbisů neobyčejně hustá a teplá, patří také mezi nejkrásnější „modely“ v savčí říši. Aby umožnila sněžným levhartům připlížit se ve zmrzlém světě nepozorovaně co nejblíže ke kořisti, je jeho srst kouřově šedavá s černými znaky připomínajícími rozety normálních levhartů. Ve slunečním svitu se tento kožich, který je více než důstojným hávem pro vládce vysokohorských pustin, stříbřitě leskne. Není proto divu, že po plášti z něj zatoužila nejedna dáma z vyšší společnosti. Pro irbise, jak se také sněžným levhartům říká, to však znamenalo učiněnou pohromu. Tam, kde žijí, je i bez přispění lidí život tvrdý a přežívají jen nejsilnější. Lidské snažení tak přivedlo sněžné levharty na pokraj vyhubení. Lov těchto kočkovitých šelem se totiž stal velice výnosnou záležitostí. Domorodým lovcům se vyplatilo strávit celé týdny a někdy i měsíce pronásledováním jednoho jediného zvířete.
Jiný kraj, jiný mrav
Irbisové obývají horské oblasti celé střední Asie. V každé zemi mají místní lovci jinou taktiku, jak se sněžným levhartům dostat na jejich ceněnou kůži. V Číně ukrývají pod sníh sítě napojené na spouštěcí mechanismus, který pod tíhou šelmy vymrští síť do vzduchu. Irbis je v ní uvězněn jako ve velkém vaku a jeho kožešina se tak ani trochu nepoškodí. Příslušníci kmene Bhútiů z Nepálu zase líčí na místa, kudy irbisové na svých pochůzkách za potravou často procházejí, špičky kopí otrávené jedem získávaným z rostlin. Ještě jinou metodou je chytání sněžných levhartů do hlubokých jam maskovaných rostlinami. Jako návnada je v takové pasti nalíčená mrtvá ovce.
Drsný život v drsné zemi
Navzdory lidským zásahům sněžní levharti v horách Asie stále přežívají. Obývají stejně rozsáhlé území jako kdysi, žije jich tu však mnohem méně. Každý z nich si brání velké teritorium, na kterém žije sám. Pouze v době rozmnožování se potkávají samci se samicemi, které se po porodu starají o svá mláďata. Život samotářských poustevníků je pro irbisy nevyhnutelný. Ledové pustiny jejich domoviny stačí uživit vždy pouze jednoho levharta v jednom teritoriu. Kořistí lovícího irbise se může stát jakýkoli živý tvor, na kterého narazí. Nepohrdnou ani většími hlodavci, jejich síla však stačí i na zvíře velikosti jaka. V hubených letech si zpestřují jídelníček domácími zvířaty domorodců, kteří je proto moc rádi nevidí. V zimě, kdy se divoké ovce a kozy stěhují do nižších poloh za pastvou, musí sněžní levharti za nimi. Kromě svého kožichu jsou pro přežití v zemi sněhu a ledu vybaveni ještě dalšími „vynálezy“. Jejich mohutné osrstěné tlapy jsou tak široké, že se při chůzi po sněhu neboří a ostré drápy udrží irbise i na kluzké namrzlé skále. Při lovu mohou navíc sněžní levharti dělat až desetimetrové skoky a elegantně tak přeskakovat z jednoho balvanu na druhý. Pro život ve své pusté zemi jsou vybaveni více než dobře. Nechá-li je člověk na pokoji, určitě zde bez problémů přežijí.