Nejnovější fotografie
Bílý král Arktidy
Bílý král Arktidy
Severské zimy na Aljašce a v okolí Hudsonova zálivu jsou opravdu drsné. Dlouhé měsíce mrazů a sněhových bouří přežijí jen ti, kteří jsou na polární podnebí skutečně dobře připraveni. Mezi taková zvířata patří i nekorunovaný vládce ledových pustin okolo severního pólu - lední medvěd.
Neohrožený plavec
Na souši nemá tato největší suchozemská šelma přirozeného nepřítele. Přesto tráví značnou část svého života plaváním ve studené vodě Severního ledového oceánu. Jedině zde totiž medvědi nacházejí dostatek potravy k tomu, aby přežili tuhou arktickou zimu. Loví tuleně, jedinou kořist, která poskytne dostatek masa jejich někdy i osm set kilogramů těžkému tělu. Denně dokáže lední medvěd při honbě za obživou uplavat bez větší námahy téměř sto kilometrů studenou vodou. Před prochladnutím jej chrání tlustá vrstva podkožního tuku a dlouhé duté chlupy jeho žlutobílé srsti. Na tuleně se vrhá na místech, kde na souši odpočívají, nebo s nekonečnou trpělivostí číhá u jejich dýchacích otvorů proražených v ledu. Svoji oběť pak usmrtí jedinou mocnou ranou své přední tlapy.
Chlupatí kriminálníci
Zima je pro lední medvědy časem hojnosti i těžkostí. Začátkem zimy čekají bílí chlupáči nedočkavě na to, až vody Hudsonova zálivu konečně zamrznou. Teprve pak se totiž mohou pohodlně vypravit přes ledovou pustinu za svou nejoblíbenější kořistí. Do té doby se většinou zdržují na pevnině blízko moře a živí se vším, na co narazí. Mnozí z nich bohužel zjistili, že si mohou v tomto „hluchém“ období bez větší námahy přilepšit v kuchyních místních obyvatel. Medvědi, kteří si na hostinu u prostřeného stolu jednou zvykli, se pak k lidským příbytkům vracejí stále častěji. V minulosti byli tito chlupatí lupiči bez milosti stříleni. Dnes však zkoušejí výzkumníci něco jiného - postavili vězení pro medvědy. Když takového recidivistu dopadnou, uspí ho narkotizační střelou, naloží do auta či vrtulníku a rovnou pod zámek. Život v takovém arestu není žádný med. Je tvrdý i podle měřítek houževnatých arktických šelem. Hladovka a holé stěny. Přesně to je ale cílem této převýchovy. Zhýčkaní medvědi si musí zapamatovat, že život ve městě není procházkou růžovým sadem. Když moře zamrzne, vypustí je ošetřovatelé zpět na pobřeží, aby se mohli vydat na ledové kry za tulením masem. Doufají, že se vyhládlí medvědi odtoulají do pustiny a napřesrok se již k lidem nevrátí.
Domácí vězení
V zimě se také medvědicím rodí mláďata. Když přijdou na svět, jsou slepá, bezmocná a každé z nich neváži ani jeden kilogram. V bouřích polární zimy by takoví tvorečkové nepřežili ani jeden jediný den. Jejich matky však řeší tento problém vskutku vynalézavě. Ještě před porodem si ve sněhových závějích staví doupata, jejichž stěny zledovatí a dobře tak zadržují uvnitř teplo, které matčino tělo vyzařuje. Přesto musí medvědice své potomky neustále hřát vlastním tělem. Celé čtyři měsíce, od listopadu do března, je s mláďaty dobrovolně zavřena v závětří pod sněhem, kojí je a sama žije jen ze svých tukových zásob. Když na jaře prorazí stěnu své cely a vyvede dorost na slunce, váží každé z mláďat již deset kilo. Svoji matku následují polární krajinou ještě tři roky, v doupěti se však před zimou již neukrývají.