Nejnovější fotografie
Osminozí tuneláři
Sklípkan jako domácí mazlíček
Pro většinu lidí jsou zosobněním hrůzy a nejhorších nočních můr. Když se s některým z nich průměrný člověk setká, naskočí mu po těle husí kůže. Přesto však stoupá počet těch, kteří si z nich udělali domácí mazlíčky. Zjistili, že v sobě tito tvorové ukrývají nevšední krásu a prožívají zajímavé životní příběhy. Řeč není o nikom jiném než o obrovských pavoucích - sklípkanech.
Ve výškách i pod zemí
Mezi pavouky jsou sklípkani opravdovými obry. Největší z nich může mít tělo dlouhé až dvanáct centimetrů a v rozpětí nohou je větší než jídelní talíř. Většina těchto kolosů pavoučí říše žije v úkrytech pod zemí, z některých z nich se však stali zdatní horolezci. Zabydleli se v korunách pralesních stromů, kde si spřádají hedvábný domov z pavučinových vláken. Jsou to tedy nefalšovaní stavitelé vzdušných zámků. Mnozí jiní sklípkani zůstali hezky při zemi a svoji kořist hledají mezi spadaným listím a větvemi.
Sklípkanům se daří v pralesích i pouštích a podle toho musí také vypadat jejich obydlí v zajetí. Stromoví pavouci potřebují lézt po výškách, hrabavé druhy zase přivítají téměř půl metru rašeliny pro uspokojení svých stavitelských záměrů. Pozemní sklípkani se neobejdou bez úkrytů z kusů kůry či převrácených květináčů. I když jsou to giganti pavoučího světa, jsou velmi nenároční na životní prostor. Terárium dlouhé třicet a široké dvacet centimetrů představuje pro většinu druhů luxusní byt.
Bunkry s nouzovými východy
V průběhu věků se sklípkani stali experty v podzemním stavitelství. Hloubí si nory, které mohou být i několik metrů dlouhé. Pavouk si svoji skrýš vystele útulnými pavučinovými vlákny a dokonce si vyrobí i pravé pavučinové padací dveře s pantem. Toto víčko své nory může navíc držet v klepítkách a bránit tak jeho otevření. Někdy mají pavoučí útulky ještě druhá pojistná dvířka z oblázku uprostřed chodby. Jiné pavoučí hrady mají i své tajné komnaty. Sklípkan si zbuduje postranní slepou chodbu, jakýsi nouzový kryt. Když do jeho úkrytu vnikne nepřítel, uteče polekaný domácí pán do své trucovny a zavře za sebou oblázkové dveře. Hlavní chodba pak vypadá dočista opuštěně. Ještě lépe vyřešil únikový manévr jeden z australských sklípkanů. Jeho obydlí má dva východy, jeden z nich je však uzavřený pavučinou a zamaskovaný lépe než past na mamuty. Právě tudy prchá vyděšený pavouk před nebezpečím.
Jedovatí mazlíčci
Bezbranní však sklípkani ani zdaleka nejsou. Jako všichni pavouci zabíjejí svoji kořist jedem. Své jedové zbraně pak neváhají použít ani k vlastní obraně. Stejně jako mezi lidmi žijí i mezi sklípkany choleričtí rváči stejně jako mírní flegmatici. Domovem těch prvních je starý svět, zatímco pokojné druhy obývají povětšinou americký kontinent. Američtí sklípkani jsou proto mnohem vhodnější pro začínající chovatele, mají však v rukávu schované ještě jedno překvapení. Když se cítí ohroženi, začnou si zadníma nohama horlivě drbat zadeček. I když mají celý zbytek těla porostlý hustými chloupky, jejich zadeček bývá někdy holý jako koleno. Právě nepatrné chloupky, které takto uvolňují do vzduchu, jsou jejich tajnou zbraní. Dráždí kůži, sliznice i oči a mohou způsobit nepříjemné otoky.
Profesionální hladovkáři
V přírodě mají sklípkani pestrý jídelníček. Větší druhy si mohou troufnout i na malé savce či ještěrky, stromoví pavouci vybírají ptáčata přímo z hnízd a někteří loví dokonce i hady. V teráriích se z nich však stávají přímo vzorní strávníci. S chutí si pochutnávají na švábech, cvrčcích nebo myších holátkách. Navíc jsou to mistři hladovění. Dospělému sklípkanovi stačí dvě krmení měsíčně a když nedostane nažrat půl roku, nijak ho to neohrozí. Jediné, co obří pavouci potřebují, je voda. Musí ji mít k dispozici pořád a čerstvou.
Svět sklípkana se tomu našemu téměř nepodobá. I když mají tito pavouci osm očí, vidí jen velice špatně. Svoji kořist proto sledují podle chvění půdy způsobeném jejími kroky. Citlivými chlupy na svých nohou zaznamenají cupot švába i pochod stonožky. Umějí dokonce určit, jak daleko od jejich úkrytu blížící se oběd běží.
Sólo v rytmu lásky
Než vyrazí sklípkaní ženich na námluvy, musí se na to důkladně připravit. Upřede si pavučinovou přikrývku, vleze si pod ni břichem vzhůru a vyloučí do ní kapku spermatu. Když se vysouká ven, nasaje tuto životodárnou tekutinu do zvláštních zásobáren na konci svých makadel. Teprve potom se vydává vstříc dobrodružství.
Splnění manželských povinností je pro pavoučí nápadníky ožehavý úkol. Jejich partnerky jsou dravé a leckdy v nich vidí spíše lákavé sousto než ctitele. Sklípkaní pán na ženění proto musí dát dopředu jasně najevo, co je zač a co má za lubem. Když se blíží ke své vyvolené, zahraje jí na uvítanou sólo na bicí. Bubnuje nohama do země ve strhujícím rytmu, který by mu jistě záviděl leckterý stepový tanečník. Když samička odpoví stejnou notou, může milostné dobrodružství začít. Námluvy sklípkanů trvají zpravidla jen několik minut nebo hodin. Novopečený otec splní svoji povinnost a rychle pryč. Co kdyby jeho partnerce během radovánek přece jen vyhládlo. I mezi sklípkany se však najdou vskutku vytrvalí a oddaní ctitelé. Samečkové některých stromových druhů se o partnerku ucházejí celé dlouhé měsíce. V noci jí vyhrávají své produkce a přes den, kdy nevěsta odpočívá ve svém budoáru, sedí věrně poblíž jejího hnízda.
Děti v pytli
Několik týdnů po vášnivé chvilce naklade samička svá vajíčka do kokonu, pavučinové koule, ve které je pečlivě nosí až do vylíhnutí mláďat. Malí pavoučkové pak ještě několik dnů využívají noru nebo hnízdo své matky jako úkryt před nebezpečím. Pak si jdou za svým vlastním štěstím. Protože patří někteří sklípkani mezi nenáročné chovance a ostřílenému chovateli není zatěžko je rozmnožit, dají se jejich mláďata snadno pořídit snad v každé prodejně s exotickými zvířaty. Každý, komu učaroval svět tunelářů s osmi nohama, si tak může přinést svého důlního inženýra domů.