Mgr. Michael Fokt - fotograf Foto Fokt - www.foto-fokt.cz

Jedovatí hadi

Jedovatí hadi - nebezpeční mazlíčci

Na uštknutí jedovatými hady zemře na světě ročně na čtyřicet tisíc lidí. Přesto se mezi námi najdou tací, kteří si tyto živočichy zamilovali. Nebezpečná krása těchto tvorů jim učarovala natolik, že se rozhodli sdílet s jedovatými hady svůj byt.

Injekce v tlamě

Stejně jako mnoho jiných věcí není ani injekční stříkačka původním vynálezem lidí. Kdyby existoval před mnoha milióny let patentový úřad, přihlásili by tento objev k registraci jedovatí hadi. Své smrtící injekce totiž nosí přímo v tlamě. Jsou to jejich jedové zuby. Právě tyto špičaté jehly trčící z čelisti se starají o to, aby se jed dostal na místo určení - tedy do těla oběti. Na světě žijí stovky druhů jedovatých hadů a jejich nebezpečné nádobíčko není vždy zcela stejné. Ve skutečnosti existují tři základní typy jedových zubů. Nejméně nebezpečný je jedový aparát některých užovek. Jejich zuby vyrůstají vzadu v čelisti, takže dá hadovi dost práce, než jimi svoji oběť zasáhne. Musí usilovně žvýkat a cpát si kořist do tlamy, než se jedové zuby zaboří do masa. Člověku proto tito hadi nebývají příliš nebezpeční. Mnohem hůř může dopadnout setkání s kobrou, mambou či korálovcem. Zvětšené duté zuby těchto hadů jsou vysunuté v první frontové linii - vepředu v čelisti. Mají navíc velice prudký jed. Nejdokonalejším jedovým aparátem se však mohou pochlubit zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou tak velké, že kdyby zůstávaly pořád vzpřímené, nemohl by had vůbec zavřít tlamu. V klidu se proto pokládají dozadu na patro a napřimují se až v momentu útoku, kdy had doširoka rozevře tlamu. Fungují tedy na stejném principu jako skládací kapesní nůž. Čím jsou tyto pohyblivé injekce delší, tím hlouběji proniknou do masa oběti a vstříknou jed blíže velkým žilám v těle.

Smrtící koktejly

Jed je pro hady vynálezem k nezaplacení. Poskytuje jim služby hned na několika frontách. Velice jim usnadňuje ulovení a zabití kořisti. Jedovatý had se nemusí vyčerpávat zdlouhavým zápasem. Stačí mu bleskový a přesný zásah. Pak se může stáhnout do ústraní a počkat, až toxin dokoná své dílo. Protože hadí jedy obsahují i trávicí enzymy, pomáhají rozložit tělo oběti a usnadňují tak práci žaludku a střevům. Jed také přináší svému nositeli bezpečí. Strach z uštknutí stačí k tomu, aby se dravci vyhnuli hadům obloukem. Toho využívají kobry a chřestýši, kteří oznamují svou nebezpečnost na dálku výhružným postojem nebo hlasitým chřestěním. Výstražné zbarvení korálovců plní stejnou úlohu. Hadí jedy mohou buď rozkládat krev a tkáně nebo působí na mozek a míchu. Uštknutá oběť pak zemře většinou na selhání srdce či dýchání. Většina jedů však představuje směs látek obojího účinku v různých poměrech. Při uštknutí je ze všeho nejdůležitější zavolat lékaře nebo přímo specializovanou laboratoř, kde mají při ruce séra proti hadím jedům. Než pohotovost přijede, je dobré zaškrtit pokousanou končetinu směrem k srdci, aby cévy nerozváděly toxin do těla. Pomůže také ránu rozříznout a nechat krvácet. Jed se tak vyplaví z rány. Postižený by se naopak neměl namáhat a už vůbec by neměl pít alkohol. Měl by také lékaři přesně říci, jaký druh hada ho uštkl. Mnoho sér účinkuje jen proti jedu jednoho druhu hada.

Zabijáci pod kontrolou

Jedovatí hadi žijí na všech kontinentech mimo Antarktidy a osídlili všechna prostředí od pouští až po deštné pralesy. Někteří z nich dokonce pronikli i pod hladinu moří. Patří mezi ně sotva čtvrt metru dlouhé zmije i téměř pětimetrová kobra královská. Podle nároků druhu tak jejich chovatelé zařizují všechny typy ubikací od pouštních terárií po vysoké pralesní nádrže s větvemi na šplhání. Jedno však mají terária s jedovatými hady společné - musejí být uzavřená tak, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný a aby se jejich šupinatí obyvatelé nedostali ven. Mělo by na nich také viset varování, že se uvnitř skrývá jedovatý had. Nejlepší je mít takové nádrže ve zvláštní uzamčené místnosti. I přes tato bezpečnostní opatření si však nemůže nějakého toho „jedáka“ pořídit jen tak někdo. Chovatel jedovatých hadů by měl být starší osmnácti let a jeho chovatelské zařízení musí splňovat podmínky stanovené vyhláškou o nebezpečných zvířatech. Teprve pak získá povolení k chovu jedovatých hadů. Měl by to také být ostřílený terarista, který má se zacházením s hady velké zkušenosti. I když jsou jedovatí hadi zajímaví a svým způsobem nádherní, pro začátečníky se dá sehnat mnoho krásných a naprosto neškodných druhů hadů.