Mgr. Michael Fokt - fotograf Foto Fokt - www.foto-fokt.cz

Továrna na vodu

Branami Oceánografického muzea v Monaku projdou ročně stovky tisíc návštěvníků. Většina z nich zamíří nejprve do suterénních prostor honosné budovy z počátku dvacátého století. Právě zde se totiž ukrývá na devadesát akvárií, ve kterých pulzuje podmořský život Středomoří i vzdálených tropických útesů. Celý tento komplex nádrží udržují v chodu nejmodernější přístroje. Jen filtračními systémy Akvária projde denně celých 400 000 litrů mořské vody.

Exploze barev

Jednotlivé nádrže se podobají živoucím oknům do života různých ekosystémů moře. Celá expozice je rozdělená do dvou hlavních částí. Jedna ukazuje život Středozemního moře, které šumí přímo pod okny Muzea, zatímco druhá se věnuje bujnému hemžení tropických korálových útesů. Za několik desítek minut se může zvídavý návštěvník na vlastní oči podívat do písečné tišiny, kde v písku odpočívají platýsi, nebo na život skalnatých srázů pod hladinou Středozemního moře. Může také pohodlně obdivovat neuvěřitelnou pestrost ryb i bezobratlých obyvatel korálových útesů Indického a Tichého oceánu nebo Karibského moře. V akváriích se prohání na šest tisíc ryb patřících k 250 tropickým druhům a stovce druhů ze Středozemí a přilehlé části Atlantiku. Několik stovek druhů středomořských i tropických bezobratlých pomáhá dotvářet složitá a esteticky ztvárněná prostředí všech devadesáti nádrží.

Nejzajímavější je však obří akvárium se 40 000 litry vody. V něm trůní kus rudomořského korálového útesu, který vyzvedl za pomoci techniků Akvária profesor Jean Jaubert z univerzity v Nice a přepravil ho do prostor monackého muzea. Pro tento odvážný projekt také navrhl nový systém filtrace mořské vody, který nalezl své místo v mnoha nových nádržích Akvária. Tím, že odborníci vyzvedli celý neporušený kus útesu přímo z mořského dna, získali ucelený vzorek života na rifu. Vedle ryb a několika desítek druhů korálů žijí v obrovské nádrži také řasy, houby, mnohoštětinatci, korýši, měkkýši, ostnokožci a další drobní obyvatelé útesu. Dnes tak mohou návštěvníci pozorovat kompletní výsek života útesu, aniž by se museli potápět pod mořskou hladinu.

Dvě patra vody

Nejmenší akvárium v celé expozici má objem pouhých sto litrů. Mnohem větší pozornost však budí opačný extrém ukrytý v útrobách Oceánografického muzea - mamutí nádrž o objemu více než 400 000 litrů vody, která zabírá celý prostor mezi středomořskou a tropickou částí výstavy akvárií. Nese název Žraločí laguna a je to stavba, která nemá v Evropě obdoby. Na výšku zabírá se svými šesti metry hloubky vodního sloupce celá dvě patra budovy a dlouhá je bezmála deset metrů. Obrovské třicet pět centimetrů tlusté akrylové panely, které tvoří stěny akvária, se do suterénu spouštěly speciálními štěrbinami, které museli technici prorazit v podlaze přízemí nedaleko od hlavního vstupu do muzea. Nejdelší devítimetrový panel musel být chemickou cestou scelený přímo na místě ze dvou kusů, protože jinak by se do budovy muzea nedal vůbec dopravit. Laguna stojí přímo na rostlé skále Monackého útesu. Jen tak je jisté, že její ohromná váha nezbortí podlahy a stěny muzea.

Celá laguna je rozdělená další akrylovou přepážkou na dvě části. V jedné z nich bují korálový útes v životní velikosti a v druhé se prohánějí velcí predátoři, kteří žijí ve volné vodě poblíž hranic útesů. Návštěvníci tak mohou pozorovat stovky druhů ryb i bezobratlých obyvatel útesu spolu s elegantními žraloky, velkými rejnoky a dravými murénami. V korálovém útesu jsou vytvořené průrvy, takže jsou při pozorování reje na rifu vidět i siluety žraloků proplouvajících sousední nádrží. Akrylový panel mezi oběma částmi nádrže drží větší dravce v uctivé vzdálenosti a chrání menší ryby obývající útes před smrtí. Má však ještě jeden méně zjevný účel - odděluje od sebe vodu obou expozic. Velké množství výkalů větších dravců totiž znečišťuje vodu natolik, že by v ní nemohli citliví koráli růst. Zatímco o čistotu vody v korálové části se stará unikátní systém biologické filtrace, nádrž s predátory má ještě přídavné pískové filtry. Ty jsou uložené v podzemní místnosti, která je vyhloubená přímo ve skále pod podlahou akvária. Život uvnitř laguny ukazují čtyři obří okna, kterými je možné pozorovat živočichy žijící u hladiny útesu, hlubší část rifu, tvory ukryté ve skalních štěrbinách a největší panel odkrývá pohled na lagunu predátorů.

Hektolitry čisté vody

Mořské organismy jsou neobyčejně citlivé na čistotu a chemické složení vody. V oceánech se její složení mění jen minimálně, napodobit takový stav v umělém prostředí akvárií je však velice náročné. Úspěšné zvládnutí vodní alchymie je proto alfou a omegou mořské akvaristiky. V monackém akváriu učinili v posledních letech při úpravě vody velký krok kupředu. Profesor Jean Jaubert z univerzity v Nice vyvinul ve spolupráci s monackými odborníky nový účinný systém filtrace mořské vody. Při jeho použití se celé dno nádrže mění ve výkonný biologický filtr. Substrát, tedy vysoká vrstva korálového písku, neleží přímo na dně akvária, ale na plastové mřížce několik málo centimetrů nade dnem. Po napuštění se pak pod substrátem vytvoří tenká vrstva vody velice chudá na kyslík. Ve vrstvě substrátu se tak mohou usídlit bakterie, které mění jedovaté dusíkaté zplodiny z výkalů mořských živočichů na neškodný plynný dusík. V horní vrstvě písku žijí bakterie, které dýchají kyslík z vody v akváriu a mění amoniak rozpuštěný ve vodě na dusitany a poté na dusičnany. Pod nimi, blízko mřížky a vody bez kyslíku, žijí jiné bakterie, které štěpí dusičnany na dusík a kyslík. Jedovaté dusíkaté látky tak mizí z vody přirozenou cestou. Tomuto způsobu filtrování, který používá i nádrž s rudomořským útesem nebo Žraločí laguna, se podle jeho vynálezce říká Jaubertova metoda nebo také systém filtrace vody Microclean.

Kromě toho však v zázemí akvária pracují i klasické filtrační systémy. Tropická akvária jsou napojená na uzavřený koloběh vody, do kterého nepřichází žádná čerstvá voda z okolního moře. Ve žraločí laguně se každou hodinu vymění jedno procento vody za čerstvou a pro nádrže se středomořskými živočichy čerpají výkonné pumpy vodu přímo z moře pod okny muzea. Není to však nic jednoduchého. Nasávací trubice se noří do hloubky pětapadesáti metrů, kde je již voda nezkalená a prostá povrchového znečištění. Než se dostane do akvárií, musí projít soustavou odkalovacích a sterilizačních nádrží. Z vyvýšené tlakové nádrže pak konečně silou gravitace proudí do výstavních akvárií i do zázemí.

Korálová farma

Jaubertova metoda filtrace vody stála i u zrodu dalšího ze zajímavých projektů - vodní farmy na rozmnožování korálů. Tito citliví žahavci ve vodě nejen dobře přežívají, ale i bez problémů rostou. Monačtí vědci tedy začali z kousků korálů oddělených ze starých kolonií pěstovat nové keříky. Připevňují řízky k plastovým podložkám ve speciálních laboratorních akváriích dlouhých dva metry a hlubokých pouhých dvacet centimetrů. Nádržemi neustále proudí čistá filtrovaná voda a na celou plantáž svítí výkonné osvětlovací zařízení. Zárodky kolonií měkkých korálů jsou chráněné kousky plastových trubiček.

Pak technici „přesadí“ nové kolonie polypů do větších tanků, kde koráli dále rostou. Jsou zavěšené ve volné vodě na vlasci, takže se využije celý objem nádrže a vědci mohou bez problémů pracovat s každým korálem zvlášť. Rychle rostoucí koráli rodu Acropora mají roční přírůstek okolo 10 cm a pokryjí tak celý plastový substrát, na kterém začali růst. Dnes takto v Monaku množí na sedmdesát druhů měkkých i tvrdých korálů, které používají k dekoraci tropických akvárií. Jen pro Žraločí lagunu pěstovali místní odborníci déle než rok stovky kolonií. Korálová farma však slouží i vědeckým účelům. Biologové tu studují mechanismy tvorby vápenité schránky korálů a jejich soužití s drobnými zelenými řasami zvanými zooxanthelly, které žijí v tkáních stavitelů útesu a vyrábějí jim živiny k růstu.

Voda pod kontrolou

Přístroje, které se starají o úpravu vody v akváriích, nesmějí v žádném případě selhat. I krátkodobý výpadek by mohl pro citlivé mořské živočichy znamenat nebezpečí smrti. Technici akvária proto každodenně pečlivě kontrolují filtry, čerpadla i rozvodné systémy dopravující vodu do jednotlivých nádrží. V posledních letech jim v jejich nelehkém snažení pomáhá moderní technika. Centrální počítač bdí nad kvalitou vody v každé jednotlivé nádrži. Ponorné senzory v akváriích stále sledují důležité parametry mořské vody - teplotu, salinitu, pH, množství kyslíku a další údaje. Systémem zesilovačů se tyto informace dostávají k řídícímu počítači, který data průběžně vyhodnocuje. Když zjistí jakoukoli nesrovnalost nebo překročení normálního rozmezí u některé z hodnot, spustí automaticky alarm, který varuje obsluhu akvárií. Technici tak mohou zasáhnout ještě dříve, než porucha způsobí nenapravitelné škody. Počítačový program také zobrazuje všechny získané údaje na monitoru.

Monačtí vědci mají také k dispozici své vlastní laboratoře, kde se mohou oddávat výzkumu různých aspektů života v mokrém živlu. Mikroakvárium, systém, který promítá na obří obrazovku v konferenční hale mikroskopické obyvatele moří, jim pomáhá odkrývat tajemství planktonních organismů. V rámci muzea také funguje specializovaná laboratoř na zkoumání znečištění mořské vody nebo seismologická a meteorologická stanice. Korálová farma poskytuje cenné informace o životě drobných korálových polypů a samy výstavní i odchovné nádrže odkrývají mnohé zajímavosti ze života obyvatel útesu, které by potápěči ve volné vodě zjišťovali jen velice obtížně.

Nové přírůstky

Koloběh života se nedá zastavit v přírodě ani v akváriu. Jeho přirozenou součástí je i smrt starých jedinců. I v monackém Akváriu se proto průběžně mění počet chovaných živočichů i jejich druhové složení. Místní chovatelé se mohou pochlubit tím, že kromě úspěchů s korály odchovávají dalších přibližně třicet druhů ryb i bezobratlých živočichů. V odchovných nádržích v zázemí roste potěr klaunů, kteří se vytírají dvakrát měsíčně, nebo parmovců druhu Pteropogon cauderni, kteří opatrují jikry i čerstvě vykulený plůdek v tlamce. Odrostlejší mláďata hledají bezpečí mezi ostny mořských ježovek. I přes těžkosti s krmením nejmladších stádií v Monaku odchovávají i tak choulostivé chovance jako jsou například sépie. Pro potěr ryb pěstují ve speciálních provzdušňovaných plastových vacích kultury krmného zoo i fytoplanktonu. Ani krmení dospělých ryb není zrovna jednoduchý úkol. Některé z nich jsou sice nenáročnými strávníky, kterým stačí prostě vylít denní dávku potravy do vody, jiní obyvatelé akvárií však vyžadují osobní pozornost. Rozedranci a jejich příbuzní ďasové přijímají pouze živou kořist, zatímco smrtelně jedovatí odranci z příbuzenstva ropušnic nebo některé murény se musejí trpělivě krmit pinzetou. Opatrovník jim podává sousta přímo před hladové čelisti. Aby uspokojili apetit svých svěřenců, spotřebují ošetřovatelé ročně jeden a půl tuny čerstvých mořských ryb, více než tunu měkkýšů, téměř stejné množství krevet a dalších korýšů, dvě stě kilo sépií a olihní a stejné množství salátu, špenátu a další zeleniny. Tento pestrý jídelníček ještě doplňuje čtvrt tuny krillu, řas a nejrůznějších červů.

Nové přírůstky se však do nádrží dostávají i jinou cestou. Obyvatele Středozemního moře si mohou pracovníci Akvária obstarat přímo za okny muzea. Na moře vyplouvá na palubě malého člunu jménem Physalie školený tým chytačů, kteří loví živočichy šetrnými metodami a tak, aby je vystavili co nejmenšímu stresu. Zmenší tak riziko úhynu během aklimatizace v karanténních nádržích muzea. Karanténa trvá čtyřicet dní a odborníci se během této doby snaží zmírnit následky přivykání živočichů na cizí prostředí a odhalit nejrůznější nemoci, kterými mohou ryby trpět. Kdyby se tyto infekce nešťastnou náhodou dostaly do výstavních akvárií, znamenaly by pohromu pro celé společenství živočichů uvnitř nádrže. Karanténní mezistanicí procházejí i noví adepti na osídlení tropických nádrží. Ti se do muzea dostávají několika způsoby. Nejjednodušší je výměna odchovaných ryb s jinými akvárii a zoologickými zahradami nebo dovoz ze země původu. Někdy také biologové z muzea uspořádají vlastní odchytovou expedici a přivezou si vzácný a choulostivý náklad sami.

Potápěči na obrazovce

Monačtí odborníci zkoumají i život na volném moři okolo muzea. Návštěvníci se s nimi mohou vydat na moře za kytovci nebo pod hladinu mělkých zátok, aniž by přitom opustili zdi konferenční místnosti. Spolu s týmem odborníků totiž vyráží do terénu i kameraman, který celou výpravu snímá. Obraz i zvuk se pak živě přenáší na obrovskou obrazovku v konferenční hale. Systém dokonce umožňuje, aby spolu členové týmu a diváci v sále přímo konverzovali. Tak se mohou zvídaví návštěvníci ptát na různé zajímavosti podmořského života a biologové na moři jim mohou ihned odpovídat. Přenos funguje na vzdálenost čtyřiceti námořních mil v okruhu muzea. Když je špatné počasí a člun nemůže vyplout na moře, poslouží si monačtí biologové z vlastních zdrojů. Potápěč s kameramanem sestoupí do obří nádrže Žraločí laguny a poutavě vyprávějí o životě korálového útesu uvnitř akvária.

Moře je však pod dohledem, i když je výzkumný člun bezpečně zakotvený v přístavu. Na dění pod hladinou nepřetržitě dohlížejí dvě podvodní kamery. Pracují v hloubkách 17 a 27 metrů pod hladinou přímo na Monackém útesu pod muzeem. S přijímacím střediskem je spojují 160 a 230 metrů dlouhé kabely. Údržba těchto elektronických očí je velice náročná - jen v roce 1997 museli biologové uskutečnit 57 servisních ponorů ke kamerám. Jejich čočky museli obklopit věncem ostrých trnů. Kamery na stativu se totiž staly oblíbeným stanovištěm chobotnic číhajících na kořist. Také záznamy z těchto kamer lze promítnout na obří obrazovku v muzeu. Vědci i návštěvníci tak mohou sledovat každodenní život pod hladinou, aniž by stresovali živočichy svojí přítomností.

Hlavním úkolem kamer je však sledovat život v porostu řas druhu Caulerpa taxifolia. Ta se do Středozemního moře dostala před dvaceti lety a od té doby bere útokem porosty mořské trávy rodu Posidonia. Původně se používala jako odolná dekorace tropických mořských akvárií. Jeden kmen této řasy vypěstovaný v zoo ve Stuttgartu snášel dobře nižší teplotu vody. Pracovníci zoo rozeslali tuto řasu dalším oceanáriím včetně monackého akvária. Zdá se, že právě odtud se rychle rostoucí řasa dostala do volného moře. Již začátkem devadesátých let se úspěšně rozšířila podél pobřeží Francie a v následujících letech zamířila přes Itálii a Tunisko do východního Středomoří. Jako každý nově vysazený druh decimuje i Caulerpa původní obyvatele porostů mořské trávy. Zpočátku rostla jen na prázdných místech a nikomu nepřekážela. Pak ale začala zatlačovat původní mořskou trávu a měnit tak celý ekosystém zelených porostů. Kamery muzea v Monaku nyní zjišťují, jak se živočichové s touto změnou vyrovnávají a jak moc škodí zavlečená řasa původním druhům.

Vše pod jednou střechou

Oceánografické muzeum v Monaku však znamená ještě mnohem víc než pohled na život v akváriích a na volném moři. V nadzemních podlažích jsou vystavené rozsáhlé expozice vypreparovaných mořských živočichů, nástrojů z počátků výzkumu oceánů a také sbírka velrybích koster. Kromě skeletů vorvaňů, kosatek a narvalů zdobí tuto kolekci i dvacet metrů dlouhá kostra plejtváka, který uvázl na pobřeží italské Ligurie koncem devatenáctého století. Mnohé z živočichů uložených v depozitářích muzea patří mezi takzvané typové exempláře. To znamená, že se jedná právě o ten konkrétní kus, podle kterého byl popsaný celý živočišný druh. Muzeum se tak stalo Mekkou systematických zoologů podmořského světa. Biologové, kteří se zabývají zařazováním zvířat do druhů, sem jezdí kontrolovat své výsledky s popisy typových exemplářů. Mohou také nahlédnout do rozsáhlé knihovny obsahující desítky tisíc svazků pojednávajících o podmořské biologii a oceánografii. Znavení turisté se zase mohou občerstvit v místní restauraci a pokochat se pohledem z terasy na Azurové pobřeží. I celá budova muzea je prodchnutá duchem moře. Lustry osvětlující chodby a haly mají tvar chobotnic, hvězdic či mořských prvoků mřížovců. Sloupy kamenného zábradlí se prohýbají jako vlny na moři a mozaiky na podlahách představují různé mořské tvory. Od chvíle, kdy člověk vstoupí do vznosné budovy zdobené sochami představujícími bohy moře, se ocitne ve zvláštním světě ploutví a slané vody.