Nejnovější fotografie
Predátoři
Predátoři
Přežít a rozmnožit se - to je základní přikázání všech živých tvorů. Pro splnění tohoto poslání jsou ochotni udělat cokoli. Aby zůstali naživu, musí však získat také dostatek potravy, která jim poskytuje energii pro život a stavební kameny, ze kterých budují své rostoucí tělo. Celoživotnímu honu za kořistí se proto nevyhnuli ani živočichové obývající tekutý svět moří a oceánů. Aby se prosadili proti tvrdé konkurenci a „urvali“ pro sebe ze společných zásob dostatečný díl, vyvinuli někteří mořští lovci fascinující zbraně a taktiky, které jim jejich úděl ulehčují.
Oživlá torpéda
Žijí na naší planetě již stovky miliónů let a za celou tu dobu změnili svoji tělesnou stavbu jen málo. Již v dávných dobách totiž vytvořili dokonalý prototyp mořského dravce. Je jich téměř tři sta padesát druhů a osídlili většinu typů podmořských prostředí - korálové útesy, chladná moře, volný oceán i hluboké vody.
Řeč je o žralocích, dlouhou evolucí prověřených zabijácích mořského světa. Tělo těch druhů, které plavou ve volných vodách, má elegantní, dokonale hydrodynamický tvar. Špičatý rypec bez námahy rozráží tekutý živel a voda při plavání hladce obtéká plynule se rozšiřující tělo, které se pak pozvolna zužuje směrem k mohutné, hluboce vykrojené ocasní ploutvi. Ta představuje silný motor, který žene tuto živoucí střelu kupředu. Stabilitu zajišťují žralokům pevné prsní ploutve tvaru křídel letadel a vysoká, každému dobře známá trojúhelníkovitá ploutev hřbetní. Není divu, že při útoku na kořist dokážou větší druhy žraloků vyvinout rychlost větší než sto kilometrů za hodinu.
Stejně obdivuhodný jako jejich plavecký styl je i „naváděcí systém“ žraloků. Smysly těchto aktivních lovců jsou neuvěřitelně ostré a dovolují tak svým nositelům vystopovat kořist i v širých vodách volného oceánu, kde se potrava hledá velmi nesnadno. Ačkoli nemají tyto paryby stejně jako „pravé“ ryby žádný zvukovod a mají vyvinuté jen vnitřní ucho, dokážou velice citlivě vnímat nízkofrekvenční zvuky vznikající při pohybu jiných ryb a svoji oběť tak mohou zaslechnout na vzdálenost téměř dvou kilometrů. Ještě citlivější je však žraločí čich. I když jsou od poraněné kořisti vzdáleni celého půl kilometru, jsou žraloci schopní pomocí svých čichových jamek zachytit stopy krve, která je v této vzdálenosti od zdroje v mořské vodě nepředstavitelně zředěná. Žraloci mají i výborné oči přizpůsobené k vidění v rozptýleném světle pod hladinou, při konečné fázi útoku však používají jiných smyslů.
Jsou to smyslová ústrojí, jejichž vjemy přesahují hranici představivosti suchozemských tvorů jako jsme my. Jedním z nich je postranní čára, systém kanálků v kůži a smyslových buněk, které dovolují žralokům a jiným vodním obratlovcům citlivě vnímat vlnění vody a odrazy těchto vln od překážek, na které narazí. Žralok si tak může svoji kořist „ohmatat“ na dálku. Ještě pozoruhodnější je však smysl, který dovoluje žralokům vnímat slabé elektrické výboje, které způsobují pohybující se svaly či bijící srdce unikající oběti. Za příjem těchto signálů jsou zodpovědné takzvané Lorenziniho ampule, smyslové váčky ukryté v kůži na hlavě a v rypci. Pomocí nich mohou žraloci nalézt i kořist zahrabanou v písku a skrytou tak jejich citlivému zraku i sluchu.
Konečný útok žraloka je rychlý a smrtící. S dokořán otevřenými čelistmi se zakousne do těla oběti a vyrve z jejího těla velké sousto tkáně. Při trhání kořisti pohybuje horní čelistí dopředu a dozadu a pomáhá si škubáním hlavou a tělem. Větší druhy dravých žraloků dorůstající několikametrové délky si mohou dovolit takto zaútočit na většinu obyvatel moře včetně delfínů a tuleňů.
Elektrárny s ploutvemi
začátkem devatenáctého století objevil italský fyzik Alessandro Volta elektrický článek a o více než padesát let později rozsvítil Thomas Alva Edison první žárovku, změnil se zásadním způsobem běh lidských dějin. Člověk však nebyl zdaleka prvním živým tvorem, který objevil tajemství elektřiny. Již mnoho miliónů let před ním využívali tuto energii ve svůj prospěch nenápadní živočichové schovávající se v písku na dně moří - električtí parejnoci. Tito tvorové mají elektřinu k dispozici, kdykoli si jen vzpomenou. Své elektrárny si totiž nosí stále s sebou ukryté ve svých tělech.
Pohyb všech svalů v těle živočichů je zahajován elektrickými výboji, které předávají svalovým buňkám nervová zakončení. Každý z těchto výbojů je však velmi slabý - pouhých 150 milivoltů. Jsou to přesně ty impulsy, které vnímají žraloci pomocí Lorenziniho ampulí. Parejnokům se však vyvinula zařízení umožňující účinky těchto impulsů sčítat. Tyto aparáty vznikly přeměnou žaberní svaloviny a říkáme jim elektrické destičky neboli elektroplaxy. Jsou inervovány jen z jedné strany a zapojeny sériově, takže se jejich elektrické potenciály sčítají. Električtí parejnoci rodu Torpedo jich mají na každé straně těla okolo tisíce a dovedou s jejich pomocí vyslat výboj o napětí 60 voltů a síle 50 ampérů.
Tuto svoji neobyčejnou schopnost používají k lovu i obraně. Leží bez hnutí zahrabáni v písku a číhají na svoji kořist. V okamžiku, kdy ryba bezstarostně proplouvá nad skrytým lovcem, vystřelí rejnok šikmo vzhůru, obejme svoji oběť ploutvemi a zároveň omráčí elektrickým výbojem. Bezvládnou kořist potom snadno zdolá. Stejně silnou ránou může tato paryba poctít i dotěrného predátora nebo plavce, který na rejnoka z neopatrnosti šlápne. Není tedy divu, že člověku při setkání s tímto podivuhodným obyvatelem mořského dna vyvstane v mysli parafráze známého varování visícího na sloupech elektrického vedení o tom, že: „dotýkati se rejnoků i na zem spadlých může být životu nebezpečné“.
Rybáři pod hladinou
Ani chytání ryb na udici není lidským vynálezem. V mělkých i hlubokých vodách nahazují každodenně své návnady ryby z příbuzenstva mořských ďasů. Tyto podivné ryby jsou výborně přizpůsobené k životu na mořském dně. Druhy rodu Antennarius, kterým se v angličtině říká „žabí ryby“ a které v češtině získaly stejně přiléhavé jméno rozedranci, mají prsní ploutve uzpůsobené spíše ke kráčení po dně než k plavání. Kůže rozedranců je pokryta nespočetnými výrůstky a barevnými skvrnami, takže vypadají jako neškodné kousky skály porostlé řasami.
Technika lovu rozedranců je stejně bizarní jako jejich vzhled. První paprsek jejich hřbetní ploutve se totiž během vývoje od zbytku ploutve oddělil a ryba jím může pohybovat před tlamou sem a tam. Jelikož na konci této udice vyrůstá roztřepený výčnělek podobný chutnému soustu, snadno tím upoutá pozornost zvědavých malých rybek. připlave nic netušící malý hladovec na dosah, pohltí jej rozedranec jediným mocným polknutím. Podobné techniky lovu používají i další ďasové. Někteří z nich osídlili hlubiny oceánů, kam se nedostane žádné sluneční světlo. Aby přilákaly svému majiteli potravu, jsou návnady na koncích rybářských prutů těchto hlubinných ryb opatřené světélkujícími orgány.
Ohňostroje v hlubinách
Sluneční světlo proniká vodou jen do hloubky přibližně 200 metrů. V této hloubce je však již velmi slabé. Prchavé stopy světla je možné v čistých mořích zachytit ještě v hloubce jednoho kilometru, nemohou zde ale růst žádné rostliny, které by produkovaly organické látky. Potrava živočichů, kteří zde žijí, se sem snáší z bohatých horních vrstev a je tudíž velmi vzácná. Boj o přežití je tu velice tvrdý a v průběhu věků se proto v hlubinách vyvinuly ty nejfantastičtější ze všech ryb.
V zóně šera, v hloubce mezi dvěma sty metry a jedním kilometrem, má ještě smysl snažit se zachytit sluneční světlo a tedy vidět. Oči některých ryb obývajících toto pásmo dosáhly ohromných rozměrů a vystačí si s naprostým minimem světla. Dopředu a mírně vzhůru namířené teleskopické zrakové orgány ryb rodu Winteria dokážou zachytit siluetu kořisti nad sebou a navést rybu k útoku. Ostatní dravci, kteří v těchto hloubkách hrají rovným dílem roli predátora i kořisti, to ale dobře vědí. Většina z nich má proto průhledná těla, která jsou ve věčném přítmí téměř neviditelná. Mnoho z nich je navíc vybaveno odraznými plochami lámajícími světlo a vlastními světélkujícími orgány, kterými matou lovce. Mezi takové ryby patří i stříbrnáči rodu Argyropelecus. Jejich tělo je navíc tenké jako papír a při pohledu zdola je proto jejich silueta velice úzká a nezřetelná.
V těchto hloubkách, stejně jako v pásmu tmy pod nimi, narazí hledající lovec na kořist jen zřídka kdy. Je proto bezpodmínečně nutné, aby byl schopen spolknout jakoukoli rybu, se kterou se setká. Mnoho ryb z této oblasti také kořist aktivně nevyhledává, ale vznáší se ve vodě a vrhá se na vše, co se dostane do jejich blízkosti. To vedlo k vývoji skutečně bizarních tvorů. Zubatky rodu Chauliodus nebo velkotlamky a šírotlamky z větších hloubek jsou tvořeny v podstatě jen obrovskou hlavou s čelistmi vybavenými strašlivými zuby, které jsou schopné pozřít rybu větší, než jsou samy. Zbytek jejich těla připomíná spíše niťovitý přívěsek.
Ne všechny hlubokomořské ryby se však spokojí s pouhým čekáním na štěstí. Některé z nich kořist do své blízkosti přímo lákají. Je to poměrně nebezpečné, místo kořisti se v tomto světě může z temnoty stejně dobře vynořit i hladový dravec. Zdejší ďasové používají světelné návnady na ploutevním paprsku, ryby rodu Thaumatichthys mají takové vábicí světlo přímo v tlamě v horní čelisti. Některé ryby s poetickými názvy drakouši a světlonoši mají kromě takovýchto návnad i světelné zdroje za očima namířené kupředu. Ve světle těchto světlometů mohou i zde aktivně hledat a lovit jiné ryby.
Všechny tyto světelné efekty vznikají procesem zvaným bioluminiscence. Je to spalování látky luciferinu za přispění enzymu luciferázy. Tato reakce probíhá v buňkách zvaných fotofory. Některé ryby mají fotofory přímo ve svém těle, jiné si k tomuto účelu chovají zvláštní světélkující bakterie. Tyto světelné show se dají stejnou měrou použít k lovu jako k obraně. Hlubokomořští korýši klanonožci při napadení vyšlou prudký světelný záblesk. Varují tím ostatní jedince ve svém okolí a zároveň zmatou dravce. V prostředí, kde je každá kořist vítaná, zbývá navíc naděje, že tímto signálem útočníka prozradí a nějaký větší predátor jej spolkne dřív, než on uloví korýše. Hlubinní hlavonožci zase vypouštějí místo známého inkoustu oblaky světélkující látky a pod jejich ochranou mizí v temnotách.
Šaty dělají rybu
Ryby v povrchových vodách mají jiné problémy. Světla je tu dost, potravy také - ale o to více dravců čeká „ve frontě na maso“. Aby si přišli na své, vymysleli někteří lovci neuvěřitelné triky. Mezi takové úskoky patří například i převlek za mírumilovné druhy ryb. Tak se může dravec nerušeně dostat až ke své kořisti, aniž by ji svojí přítomností vyděsil. Mezi rybami jsou například vyhlášené služby pyskounů - čističů. Ti se živí kožními parazity ryb, které se od nich nechají rády obsloužit. Horší už je, že podobu pyskounů i jejich zvláštní pohyb uklidňující potenciální zákazníky mistrně napodobuje dravá rybka druhu Aspidonotus taeniatus. Nerušeně připlave ke „klientovi“, namísto hygienické služby si však ukousne chutné sousto z jeho kůže či žáber.
Další lstí je plout ve skrytu za větší rybou. Tuto taktiku používají například draví sapíni druhu Diploprion drachi nebo trumpetky rodu Aulostomus. Plavou těsně přitištěni ke svému průvodci kryti jeho tělem a do útoku vyrážejí, až když se nepozorováni dostanou přímo ke své oběti. Za živé štíty slouží těmto rybám často větší papouščí ryby neboli ploskozubci čeledi Scaridae, jejichž masivní tvrdé pysky jim dovolují spásat řasy z povrchu kamenů a uštipovat kousky korálů.
Dravci se mohou také pokusit splynout při plížení za kořistí s pozadím. Někteří živočichové umí měnit barvy a přizpůsobovat se tak svému okolí. Toto umění ovládá i pyskoun Cheilinus diagrammus. Pravým mistrem barvoměny jsou však sépie a chobotnice. Nemění jen barvu pokožky, ale i její strukturu. Stávají se tak téměř neviditelnými.
Jiné ryby se za kořistí neplíží, číhají prostě v úkrytu a čekají, až k nim oběd připlave sám. Takto loví úhořům příbuzné murény, které se ukrývají ve skalních štěrbinách a uchvacují svoji kořist silnými ozubenými čelistmi. Ropušnicím pomáhá v lovu to, že vypadají spíše jako pohyblivé balvany porostlé řasami a ostatní ryby se o nich dozvědí až v momentu, kdy mizí v jejich nenasytných tlamách.
Přisedlí lovci
Ne každý lovec obývající korálové útesy musí mít nutně zubaté čelisti. Někteří z těch nejnebezpečnějších vypadají spíše jako mírumilovné křehké rostliny. Jsou to samotní koráli, stavitelé útesů, a jejich větší příbuzní ze skupiny mořských sasanek či medúz. Většina těchto živočichů procitá až za soumraku. Koráli vystrkují svá chapadélka z vápenitých schránek. Vypadají sice křehce, jsou to však nelítostné zbraně. Mořská voda je výživným koktejlem, ve které se vznáší nezměrné množství malých organismů - planktonu. Právě ten se stává kořistí pestrobarevných korálů. Každé z jejich chapadel se ježí bateriemi žahavých buněk - knidocytů. Žahavá buňka obsahuje jedový váček a stočené žahavé vlákno. se chapadla dotkne nějaký živočich, žahavý aparát se uvede v činnost. Obal buňky praskne, vlákno se vymrští, zabodne se do těla oběti a zachytí se zde pomocí zpětných háčků. Jed prýštící do rány kořist ochromí a korálový polyp si ji chapadly podá k ústům.
Větší sasanky zmůžou i menší rybky, nejvýkonnějšími lovci kmene žahavců jsou ale medúzy čtyřhranky a zvláštní koloniální živočichové zvaní trubýši. Tito tvorové se vznášejí volně v mořské vodě a čekají, až se neopatrné ryby zapletou do jejich žahavých chapadel rozprostřených ve vodě. Každý z šestnácti žahavých výběžků vzrostlé čtyřhranky může být až devět metrů dlouhý a kolonie některých druhů trubýšů dosahují délky téměř padesáti metrů. Protože má toxin čtyřhranek podobné účinky jako jed kobry, jsou tyto nástrahy vskutku smrtící pastí. Člověk popálený čtyřhrankou může na následky jejího uštknutí zemřít do několika minut.
Barevný poplach
Dravci však nesoupeří jen mezi sebou. Soutěží i se svou kořistí o to, zda se jim ji podaří polapit či jestli pronásledovaný živočich unikne do bezpečí. Někteří z lovených živočichů opravdu neprodávají svoji kůži lacino. Jedni připomínají spíše oživlé zbrojnice, zatímco únikové manévry jiných jsou mistrnými ukázkami rychlosti a lstivosti.
Nejlepším způsobem, jak odradit predátora od útoku, je vyděsit ho. Moře je proto plné kamufláží a některé ryby připomínají spíše plovoucí strašidla. dravec útočí na malou rybku a najednou se proti němu z ničeho nic objeví desetkrát větší rozzuřená tvář, dozajista jej to pořádně zaskočí a většinou také obrátí k ústupu. Právě tento trik používá jeden druh čtverzubce rodu Canthigaster. Stejně jako mnoho dalších čtverzubcovitých ryb se umí v případě ohrožení neočekávaně zvětšit tak, že spolyká obrovské množství vody a prostě se nafoukne jako balón. Canthigaster však svůj vynález ještě vylepšil. V okolí žaberních štěrbin má falešné oční skvrny, které nejsou v klidu nápadné. se ale nafoukne, zírají na útočícího dravce najednou dvě velké hrozivě vytřeštěné oči.
Existuje však ještě jeden osvědčený způsob, jak mohou bezbranní tvorové odstrašit hladové lovce - stačí vypadat jako jiný, mnohem nebezpečnější živočich. Takovéto napodobování dosáhlo mnohdy úžasné dokonalosti. Korálový útes obývají smrtelně jedovatí čtverzubci sedlatí (Canthigaster valentini). Každý jen trochu světa znalý predátor se jim zdaleka vyhne. Ne každý z nich je ale opravdu jedovatý. Přesněji řečeno, za tyto čtverzubce se převlékají i trnatci sedlatí (Paraluteres prionurus). Toto napodobování je tak dokonalé, že jsou od sebe oba druhy na první pohled k nerozeznání a dravci se pro jistotu vyhýbají oběma. Trnatec tak využívá děsivé reputace svého nebezpečného dvojníka.
už nelze útok odvrátit, je užitečné alespoň nasměrovat dravce na nějakou část těla, která není pro oběť životně důležitá. Zvyšuje se tím naděje, že pronásledovaný nakonec přeci jen unikne. Mnoho druhů ryb má proto na různých místech těla falešné barevné „oči“, které přitahují pozornost útočících lovců.
Ne všechny barevné výstrahy jsou však předstírané. I opravdu nebezpeční živočichové inzerují svoji sílu na dálku pestrými barevnými vzory. Je to pro ně výhodnější. Je lépe se ohrožení vyhnout než se muset bránit, i když jsou vyhlídky na úspěch vysoké. Nezaměnitelné nápadné zbarvení navíc usnadňuje dravci to, aby si po první nepříjemné zkušenosti problematickou kořist zapamatoval a propříště se jí zdaleka vyhnul. Některé barevné kombinace jsou navíc v přírodě natolik běžné, že jim každý rozumí i bez dlouhého experimentování a učení. Na co však tyto výstrahy vlastně upozorňují?
Na to vezmi jed!
Některé ryby připomínají spíše plovoucí chemické továrny a nad jedy, které ve svých tělech vytvářejí, by zajásala i nechvalně známá travička Kateřina Medicejská. Před bližším setkáním s mnoha takovými druhy varuje jejich výstražné zbarvení.
Nad písečným dnem se ladně vznášejí rejnoci trnuchy. Za své jméno vděčí jedovým trnům, které jim vyrůstají z báze ocasu. Jsou-li zahnány do úzkých, mohou těmito zbraněmi zasadit smrtící rány. Paprsky hřbetní ploutve a skřelové trny tvoří výzbroj nádherných perutýnů z čeledi ropušnicovitých ryb. Tyto ryby jsou plíživými lovci. Proplouvají majestátně korálovým útesem a snaží se přiblížit k menším rybkám. Pro případ, že by si jich všiml nějaký větší dravec, jsou připraveni použít svá otrávená kopí. Většina predátorů se ale výrazně červenobíle pruhovaným perutýnům vyhne. Vědí totiž, co jejich pestrý šat znamená. Některé ryby mohou být jedovaté, i když se u nich nevyvinuly žádné jedové žlázy či trny. Smrt útočníka nastává až poté, co takovou rybu pozře. Do této skupiny patří i mnoho druhů čtverzubců. Pro tyto ryby je ještě důležitější dát o své nebezpečnosti vědět ještě před samotným útokem. Jejich barevné vzory jsou dostatečně známé na to, aby odradily většinu horlivých pronásledovatelů.
už je příroda nevybavila vlastním jedem, museli si rozliční živočichové zvolit jiné, neméně zajímavé způsoby obrany. Nahořábří plži jsou měkcí a velice zranitelní. Někteří z nich ale vynalezli způsob, jak se stát obávanými tvory. „Kradou“ totiž jedové zbraně mořským sasankám. Konzumují jejich chapadla, aniž by přitom aktivovali žahavé baterie. Žahavé buňky pak projdou zažívacím traktem měkkýše bez poškození a plž si je umístí na třásnité výrůstky na vlastním těle.
Stejně dobrou obranou jako jed je pevné brnění. Vápenité ulity mořských plžů mohou hostit nejrůznější nájemníky. jejich stavitelé zemřou, usídlí se v nich raci poustevníčci, kteří si tak chrání své křehké tělo. Do pevných schránek schovávají svá těla i další živočichové podmořského světa. Celé korálové útesy jsou zbudované z vápenitých úkrytů drobných polypů. Vlastní tvrdé domovy si stavějí i mnohoštětinatí červi rournatci, kteří svými rozvětvenými chapadly loví drobné organismy vznášející se ve vodě. Jako plovoucí krabičky vypadají havýši, podivné ryby příbuzné čtverzubcům. Pod kůží mají kostěné pláty, které kryjí celé jejich tělo. Z tohoto krunýře vyčnívají jen ploutve dovolující havýšům pomalý pohyb.
Potravní pyramida a závody ve zbrojení
Stejně jako příslušníci jiných společenstev jsou mezi sebou organismy obývající oceány pospojováni složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Větší požírá menšího a ten se zase snaží uniknout. Vznikají tak provázané a složité potravní řetězce. Mnozí z obyvatel moře jsou tedy lovci i kořistí současně. Relativnímu bezpečí se tedy těší jen ti největší z dravců, kteří stojí na samém vrcholu pomyslné potravní pyramidy. I ti však musí tvrdě bojovat o svoji obživu. Spolu s ostatními vymýšlejí stále dokonalejší způsoby, jak uchvátit svoji kořist a vyvíjejí stále dokonalejší a silnější útočné zbraně. Tato snaha však nezůstává bez odezvy. Živočichové tvořící jejich obživu na to odpovídají zdokonalováním svého maskování, pronásledovaní tvorové se ježí jedovými ostny či zlepšují své zastírací a únikové manévry. Připomíná to nekonečné a urputné závody ve zbrojení. Tato válka mezi dravcem a jeho kořistí probíhá na Zemi již stovky miliónů let a jejím výsledkem jsou všechny zajímavé zbraně a přizpůsobení, kterými se mohou živočichové pochlubit. A v budoucnosti budou vznikat stále nové a nové. Dokud bude existovat život, budou závody ve zbrojení pokračovat stále dál…