Nejnovější fotografie
Stavitelé podzemních měst
Stavitelé podzemních měst
Nic tak neuchvátí pozornost návštěvníků zoologických zahrad jako živočichové žijící v koloniích. Uvnitř takové skupiny panuje téměř vždy čilý ruch. Žádné stádo, smečka nebo tlupa se neobejde bez pevně daného společenského žebříčku, který jednotlivým členům společenství vymezuje jejich místo v hierarchii a s tím spojené výhody nebo naopak povinnosti snášet rozmary mocných. Taková hierarchie však není jednou pro vždy daná a neměnná. Každé ze zvířat se samozřejmě snaží získat v rámci svých možností co nejlepší a nejvýhodnější postavení. Měřítkem úspěšnosti v této snaze se stávají tělesná síla, obratnost i zkušenosti. Nemine proto snad jediný den, aby jednotlivá zvířata vzájemně „netestovala“ svoji kondici pomocí více či méně ritualizovaných soubojů či jiných metod měření sil. Členové jedné komunity mají navíc mezi sebou více či méně rozdělené jednotlivé úkoly běžného života sháněním potravy počínaje a hlídkováním či společnou obranou konče. Mezi takováto lákadla pro návštěvníky patří i poměrně nenápadní, o to však čilejší psouni prérioví (Cynomys ludovicianus) z širých plání Severní Ameriky. Početná skupina těchto hlodavců našla domov v rozlehlých výbězích velkých kopytníků v pražské zoo. O své postřehy ze života těchto svých neposedných svěřenců se s námi podělil jejich ošetřovatel Petr Fedorov.
Nezdrží je příkop ani plot
Při vymýšlení způsobu chovu psounů se pražská zoo nechala inspirovat trendy, které se v poslední době prosazují v mnoha zahraničních zahradách. V módě je vytváření společných expozic sestavených z několika druhů zvířat obývajících v přírodě stejnou oblast a vypouštění neškodných a méně vzácných zvířat „na volno“. To jednoduše znamená, že taková zvířata se mohou svobodně pohybovat po celé zoo, a to dokonce i mezi návštěvníky. Kromě pávů, kteří se takto chovají už dávno, se této výsady dostává stále více chovancům zoologických zahrad. V Praze dostali svobodu právě psouni. „Původně měli u nás osídlit výběh bizonů a pomoci tak vytvořit iluzi severoamerické prérie“, říká Petr Fedorov, „téměř okamžitě se ale přestěhovali do sousedního výběhu velbloudů. Jejich spolužití s velbloudy je sice v přírodě nemožné, každý z těchto druhů obývá totiž jiný světadíl, s geografickými těžkostmi si však naši psouni hlavu nedělají. Ve velbloudím výběhu nalezli mnohem více trávy, kterou spásají, a také snad měkčí půdu pro hloubení svých podzemních měst. A to je pro ně ze všeho nejdůležitější.“
Chlupatí tuláci
„Ve výběhu velbloudů se však jejich rozpínavost nezastavila“, vypráví dále Petr. „Úspěšně již pronikli do několika dalších sousedních ubikací.“ Jeden odvážlivec se prý odvážil až do ohrady asijských oslů kiangů. „To však neměl dělat, samec kianga střežící své teritorium psouna dostihl a na místě zahubil. Od té doby se ostatní výběhu oslů zdaleka vyhýbají.“ Jiným směrem se však psouni šíří stále dál. Aby také ne, pražské klima jim velmi svědčí a každým rokem je jich stále víc a víc. „Loni jsme zde měli odhadem třicet zvířat, letos jsme ještě nestačili spočítat nová mláďata. Není to však nic lehkého, psouni se prakticky nedají pochytat a jejich nory jsou velice rozsáhlé“, vysvětluje jejich ošetřovatel. „Podle mého odhadu jich však letos nebude méně než čtyřicet“, dodává. V zoologické zahradě mají psouni skutečně absolutní volnost pohybu. Někteří z nich si dokonce vyhrabali své nory mimo výběhy zvířat, těsně vedle návštěvnických cest. „Lidí se ale stále bojí a schovávají se před nimi do svých bezpečných podzemních doupat. Někteří z našich psounů se však vydali opravdu daleko“, vzpomíná Petr Fedorov. „Jeden z nich se dokonce zatoulal za hranice zoo a usadil se na zahradě patřící k jedné z chat v okolí zahrady. Její majitel se ale se svým novým nájemníkem sžil a na své parcele jej toleruje.“
Sídliště pod zemí
Psouni žijí v rozvětvených rodinách čítajících většinou dominantního samce, několik samic a jejich mláďata. Každá ze skupin si hloubí složité podzemní obydlí. Nechybí v něm ložnice, „dětský pokoj“ ani komora na odkládání trusu. Každá taková rozvětvená nora má také několik východů na povrch. Obydlí jednotlivých rodů se spojují v obrovská psouní „města“. „Výkonnost těchto malých tunelářů je zarážející“, tvrdí Petr. „I když mám psouny upřímně rád, tato jejich záliba v hloubení nor mi poněkud vadí. Když se strop psouní rezidence propadne pod vahou velkého zvířete, například velblouda, tak si tento velký kopytník může klidně zlomit nohu.“ Zem se podle Petrových slov ve výběhu již několikrát skutečně propadla, kromě několika nepříjemných hodin práce s lopatou však neměly tyto nehody naštěstí žádné následky.
„Své příbytky si naši psouni vylepšují skutečně originálním způsobem - sbírají velbloudí srst, kterou si vystýlají ložnice. Ti méně trpěliví dokonce strhávají odlupující se chomáče staré zimní srsti přímo z ležících velbloudů. Těm to ale ani v nejmenším nevadí“, popisuje soužití psounů s jejich velkými spolubydlícími jejich opatrovník. „Velbloudi mají ze psounů také užitek - válejí se v hromadách hlíny, které se kupí u psouních nor, čímž vylepšují svoji hygienu. Mláďata, když mají rozvernou náladu, jen tak pro zábavu prohánějí psouny sem a tam po ohradě. Oba druhy zvířat si zkrátka výborně rozumějí.“
Chcete domů psouny? Postavte si prérii!
V zoo není chov psounů žádný problém. Jsou nenároční a nepotřebují žádné nákladné zařízení. „Naši psouni jsou celý rok venku pod širým nebem. Celé léto je vůbec nekrmíme, vystačí si bohatě s trávou rostoucí ve výběhu. Přes zimu většinou spí, a stačí je proto pouze příležitostně přikrmovat zeleninou“, vysvětluje Petr. V domácích podmínkách je to však něco jiného. „V bytě je možné s obtížemi chovat v kleci jednoho psouna jako domácího mazlíčka, není to však nic ideálního.“ Chovat skupinu psounů si může dovolit jen majitel domku s větší zahradou. „Postavit voliéru pro psouny však není nic jednoduchého“, říká Petr. „Předně by měla mít pevné betonové dno i základy stěn, aby se tito přeborníci v tunelování bleskově neprohrabali na svobodu. Měla by být také dostatečně velká a hluboká, aby uspokojila nemalé ambice chlupatých horníků, kteří si bez problémů hloubí i nory více než dva metry hluboké. Po splnění těchto podmínek a při úspěšném vyřešení problémů se zimováním by mohli psouni spokojeně prosperovat i v domácím chovu.“