Nejnovější fotografie
Rejsek s chobotem ? Bércoun!
Rejsek s chobotem? Bércoun!
Afrika je domovem mnoha zvláštních živočichů. Někteří jsou natolik bizarní, že uvádějí v úžas a zmatek nejenom laiky, ale i odborníky na slovo vzaté. Takovými výstředníky jsou i podivní, přerostlým rejskům podobní tvorové s rypáčky protaženými tak, že připomínají choboty miniaturních slonů. Právě svému čichovému orgánu, za který by se nemusel stydět ani proslulý Cyrano, mohou děkovat za své přiléhavé anglické jméno „sloní rejsci“.
Kam s nimi?
Nejsou však kupodivu příbuzní ani s jedněmi ani s druhými. Přírodovědci zabývající se tříděním živočichů si s nimi užili pravé peklo. Tito tvorové, česky zvaní bércouni, slídili mírumilovně po hmyzu a pavoucích a neměli ani tušení, jakou anabází mezitím prošli. Pro svou podobnost s „pravými“ rejsky skončili ihned po svém objevení mezi hmyzožravci. Dlouho se tam ale neohřáli, když byli přiřazeni do příbuzenstva kopytníků. Ani toto kuriózní rozřešení nosatého hlavolamu však nemělo dlouhého trvání. Než by spolkli cvrčka, ocitli se bércouni ve společném řádu s asijskými stromovými savci tanami. Nakonec se zoologové vzdali pokusů vmezeřit je do nějaké již existující skupiny a vytvořili pro ně zcela samostatný řád s honosným názvem Macroscelidea. Tam, jak se zdá, bércouni zdomácněli a hned tak se asi jinam stěhovat nebudou. Podle nejnovějších výzkumů by však jejich nejbližšími příbuznými měli být zajíci a králíci.
Rozvod se nenosí
Nad životními zvyky bércounů by asi Cyrano jen zakroutil hlavou. Lidé by se k těchto nenápadným živočichům mohli chodit učit, co to znamená věrné manželství. Když si totiž bércoun najde partnera, zůstává s ním většinou celý svůj život. Samec i samička pak společně brání teritorium, které si pár zabere a kde prožijí oba partneři zbytek života. Ani s jedinci opačného pohlaví, kteří do domovského okrsku bércounů vniknou, se usedlíci moc nebaví. Vyhánějí je sice sveřepě, v soubojích proti sobě však vždy stanou zvířata stejného pohlaví. Samička tak vyprovází dámy na vdávání a sameček zase potulné nápadníky, kteří si hledají vlastní území.
Tak jako všude v přírodě, chovají se i bércouni tak, aby se jejich šance na přežití co nejvíce zvětšily. Život v páru je pro ně výhodný. Společně snadněji ubrání teritorium, které znají jako své boty a mohou se zde proto bleskurychle ukrýt před nepřáteli. Jeho hranice proto pilně vyznačují pachovými značkami nebo hromádkami trusu. Domovský okrsek představuje pro oba partnery také věčně prostřený stůl oplývající dostatkem mravenců, termitů, pavouků a dalších stejně vyhlášených bércouních pochoutek. Pro ty druhy, které žijí tropických nížinách a rozmnožují se proto v průběhu celého roku, má život v páru ještě další půvab. Protože není rozmnožovací sezóna nijak sjednocená, nacházeli by potulní ženichové jen těžko samičky připravené k páření. Mohli by tak snadno promeškat svoji příležitost k páření. Doma se stálou partnerkou jim však takové faux-pas nehrozí.
Obranné strategie
Málokteří z bércounů si staví hlubší nory nebo podobné bezpečné úkryty. Většinou se spokojí s vyhrabanou prohlubní vystlanou listím nebo jiným jednodušším nocležištěm. Aby však hladové lovce alespoň trochu zmátli, staví si takových hnízd na svém teritoriu několik a používají je všechny na přeskáčku. Šelma na lovu tak neví, na který z příbytků má zaměřit svoji pozornost.
Kromě toho se u některých druhů bércounů vyvinuly i jiné, promyšlenější obranné strategie. Není také divu, tito malí živočichové stráví více než tři čtvrtiny své denní aktivity hledáním něčeho na zub pod spadanými listy a vystavují se tak na odiv všem denním dravcům. Ulovit bércouna však nemusí vůbec být lehkým úkolem. Prodloužené zadní nohy těchto tvorů, kterým vděčí za své české jméno, jim totiž dovolují běžet rychlostí utíkajícího člověka, tedy asi 25 kilometrů za hodinu. Bércoun brýlatý (Elephantulus rufescens) si navíc k tomuto sportovnímu výkonu staví na svém teritoriu síť sprintérských drah. Tyto cestičky mohou být i několik set metrů dlouhé a jsou bezvadně čisté. Bércouní sameček tráví podstatnou část dne tím, že je udržuje dokonale průchodné a odstraňuje z nich každou překážející větvičku nebo stéblo trávy. On i jeho rodina mají proto pro svůj závod o život stále připravenou ústupovou dráhu.
Zcela jinou taktiku zvolil bércoun zlatořitný (Rhynchocyon chrysopygus). Je to největší z bércounů a schovávání v listí by pro toto téměř osmdesát centimetrů dlouhé zvíře představovalo nadlidský výkon. Jeho obrana je proto založená na přesně opačném přístupu. Jeho hýždě a zadní část hřbetu jsou ozdobeny daleko viditelnou skvrnou zlatavé srsti. Tento bércoun si přímo koleduje o to, aby jej dravec spatřil. A to je také jeho úmyslem. Udělal ze sebe vábničku, aby vyprovokoval lovce ke zbrklé reakci. Ani ten nejchladnokrevnější predátor nemá totiž nervy ze železa. Při prvním spatření kořisti prudce otočí hlavu, přešlápne z nohy na nohu nebo učiní jiný mimovolný pohyb. Bystrý bércoun tyto přípravy k útoku pomocí svých velkých očí a jemného sluchu snadno zaregistruje. Dravec se tak většinou prozradí mnohem dříve, než se stačí k oběti připlížit dostatečně blízko, aby měl při svém ataku slušnou naději na úspěch. A bércoun si je toho moc dobře vědom. Má dostatek času na to, aby se dostal do svého úkrytu. Bezhlavým útěkem se proto nevyčerpává. Začne naopak tlouci ocasem do země. Dává tím predátorovi najevo, že o jeho přítomnosti ví a že si proto může dravec nechat na vydatnou kořist zajít chuť. Metodou pokusů a omylů se většina masožravců naučí bércounovu signálu rozumět a nechá propříště zlatého exhibicionistu mlátícího ocasem o zem na pokoji a raději si najde méně ostražitou kořist.