Nejnovější fotografie
Krást se nemá
Jako před tisícovkou let
Píše se rok 1980 a na vlnách Jónského moře se odehrává drama, za které by se nemuseli stydět ani piráti z Karibiku. Honička, která připomíná dávné časy, kdy zdejší vody brázdily galeony benátských kupců. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát tepají vodu lodní šrouby a místo nadouvajících se plachet běží na plné obrátky spalovací motory ocelových lodí.
Menší nákladní loď Panagiotis měla tentokrát smůlu. Poprvé spočinula na vlnách v dalekém skotské Glasgowě už před válkou. Přesněji v lednu roku 1937. Se svým ponorem necelých tří metrů, délkou padesáti metrů a výtlakem přes čtyři sta padesát tun se skvěle hodila k převážení zboží mezi různými evropskými přístavy. Díky malému ponoru se mohla dostat i do míst, která jsou pro velké zaoceánské trajekty nepřístupná. Při její stavbě však nikdo nepředpokládal, že by kapitán za své zboží jaksi zapomněl zaplatit clo.
Díky malému ponoru se Panagiotis mohl skrývat i v mělkých vodách členitého západního pobřeží Zakynthu. Onoho osudného dne odtud vyplouval na širé moře s nelegálním nákladem tureckých cigaret, vína a možná i „bílého masa“. Podle jedné z verzí svůj náklad pašoval ve službách italské mafie. Nedaleko od pobřeží však pašeráckou loď zaskočilo plavidlo řeckého námořnictva. Vojáci posádku Panagiotise už nějakou dobu podezírali a nyní se rozhodli zakročit. Zoufalý pašerácký kapitán loď otročil a prchal k ostrovu. Ve špatném počasí však najel na útes. Posádka opustila palubu, aby unikla zákonu a svým pronásledovatelům. Vlny pak zanesly opuštěný vrak do malebné zátoky, kde spočívá dodnes.
Vápencový amfiteátr
Dnes nikdo na Zakynthu neřekne pláži obklopené dvěstěmetrovými útesy jinak než „Navagio“. V překladu to znamená lodní vrak. Díky celé historii ztroskotání má záliv ještě jednu přezdívku – pašerácká zátoka. Najdou se však i skeptici, kteří příběhu o pašerácích a pronásledování nevěří. Podle nich nechal kapitán loď potopit záměrně kvůli pojišťovacímu podvodu. Pár místních lidí dokonce tvrdí, že sem vrak nechalo přitáhnout řecké ministerstvo cestovního ruchu, aby zvýšilo zájem o zdejší skalnaté pobřeží. Jestli ano, tak se záměr více než povedl.
Na původní název zátoky se už dneska rozvzpomene jen málokdo. Ještě před třiceti lety se pláž jmenovala Agios Georgios podle stejnojmenného kláštera, který stojí na skalách asi o dva a půl kilometru dál. Právě odtud také vychází stezka, na jejímž konci se otevírá vskutku letecký pohled z pevné země. Tedy – spíše z malé vyhlídky, která je přilepená na téměř dvousetmetrovém strmém srázu. Padesátimetrový vrak z té výšky připomíná spíše odhozenou krabičku od sušenek.
Jeho skutečná velikost vynikne, až když se dostanete přímo k němu. Suchou nohou to však nejde. Do zátoky ztroskotání vede cesta jenom lodí. Nejkratší plavbu nabízejí rybáři či nájemní čluny z osady Porto Vromi. Její jméno znamená „smradlavý přístav“ a když si uvědomíme, že tu místní rybáři zpracovávali všechny své úlovky, není ani třeba vysvětlovat, kde se ten název vzal. Slaná mořská voda si na ocelových plátech vraku pozvolna začíná vybírat svou daň. Loď se malebně rozpadá a její jméno už je na boku sotva čitelné. Rozpadlým trupem je možné vlézt i dovnitř. Ale pozor – všude ční ostré zrezavělé kusy železa, a protože plavidlo už něco pamatuje, může být strojovna obložená škodlivým azbestem. Před válkou se používal zcela běžně.