Nejnovější fotografie
Jak se žije na papiňáku
Titánské síly pod zemí
Podle mytologie stvořil Nissyros bůh moře Poseidon. Po bitvě s titány pronásledoval k nedalekému ostrovu Kos obra Polyvotise, na kterého měl obzvláště spadeno. V návalu vzteku zaryl do ostrova svůj trojzubec a vyrval z něj kus země, kterým po titánovi mrštil. Hora, ze které se stal Nissyros, Polyvotise zavalila a uvěznila na mořském dně. Občas je však slyšet, jak si obr pod ostrovem vzdychne. Musel to být opravdu mocný titán – když si koncem devatenáctého století povzdechl naposledy, vyletěl mrak sopečného popela a plynů do výšky několika kilometrů.
Skutečný vznik ostrova je možná ještě dramatičtější než starořecké mýty. Také u něj stály mocné síly, ale tak nepředstavitelné, že by na ně byl i Poseidon krátký. Celé to začalo někdy před sto padesáti tisíci let. Během silných explozí se sopečný kužel vynořil nad hladinu a následné výlevy lávy se postaraly, aby pod mořem zase nezmizel. Vylilo se při nich tolik vyvřelin, že vytvořily horu tyčící se téměř sedm set metrů nad hladinu Egejského moře.
Dnešní kaldera, tedy sopečný kráter ve středu ostrova, je však ještě mnohem mladší. Je mu něco mezi pětačtyřiceti a pětadvaceti tisíci lety, takže je z geologického hlediska úplným mladíčkem. Jeho dno, sopečné údolí Lakkio, je pouhých sto či dvě stě metrů nad mořem. Stěny kráteru se však zdvihají ještě o více než čtyři stovky metrů výš. Celý Nisyros má průměr kolem osmi kilometrů a samotný kráter z toho zabírá asi polovinu. Z toho je patrné, že tu pro lidi opravdu moc místa nezbývá.
Peklo i ráj v jednom
Vulkán opředený mýty už více než sto let dřímá pod spalujícími paprsky letního slunce a odborníci ani nepředpokládají, že by se titán v jeho útrobách v dohledné době opět probudil k životu. Na dno kráteru dokonce vede točitá silnice a v jeho zelenější západní části se pod olivovníky popásají polodivoké kozy či krávy. V dopoledním žáru rády polehávají ve stínu stromů lemujících cestu a občas chvíli trvá, než jim dojde, že před naším autem budou muset přece jenom trochu uhnout.
Vůbec to však neznamená, že by byl pod zemí klid a mír. Nissyros se podobá obrovskému Papinovu hrnci, kterému čas od času povolí pojistka. Pod povrchem kráteru se setkávají žhavé horniny s podzemní vodou. Okamžitě ji promění v přehřátou páru prosycenou sopečnými plyny. Tlak pod zemí roste. Stejně jako v papiňáku sice unikají plyny ven průduchy v zemi, někdy to však nemusí stačit.
Na dně sopečného údolí vstupuje silnice do úplně jiného světa. Holé vyvřeliny tu hýří červenými, žlutými i bělavými barvami. Skoro se zdá, že si síru a další sopečné minerály vypůjčil šílený abstraktní malíř, aby jimi vymaloval krajinu svých představ. Stojíme na hraně nejznámějšího ze zdejších pěti větších kráterů. Jmenuje se Stefanos, vznikl asi dva tisíce let před naším letopočtem a v průměru má více než tři sta metrů. V porovnání s celou čtyřkilometrovou kalderou, na jejímž dně se rozevírá, sice působí jako trpaslík, přesto v něm však stále pracují gigantické síly.
Strmé stěny Stefanu spadají do hloubky čtyřiceti metrů a sestup po úzké stezce na samé dno není nic snadného. Je právě pětatřicet stupňů ve stínu, v sopečném kráteru však za poledne žádný stín nenajdete. Jakmile jsme vystoupili z auta, hned jsem si uvědomil přiléhavost mnemotechnické pomůcky tvrdící, že „há dvě es smrdí jako pes“. Pronikavý zápach sirovodíku je zde skutečně cítit na každém kroku. Plyn uniká z četných průduchů, neboli sirných fumarol, na dně Stefanu. Kolem otvorů rozkvétají krásné drúzy jasně žlutých krystalů síry a pohled na ně více než vyváží poněkud úporné čichové vjemy. Při fotografování detailů je však třeba dávat si pozor – plyny unikají z nitra země v nepravidelných intervalech a jsou opravdu žhavé.
Mezi sopkou a mořem
Přímo na hraně sopečného údolí se ke skále lepí dvě malé vesničky Nikeia a Emporios. Dohromady v nich však žije méně než sedmdesát lidí. Naprostá většina Nisyranů bydlí v přístavní osadě Mandraki. Ačkoli má sotva sedm stovek obyvatel, je na ostrově bezkonkurenčně největší a proto taky hlavní. Stojí na rozhraní dvou živlů – sopky a vody. Podle mytologie je tvůrcem ostrova bůh moře Poseidon, který byl v Antice také jeho ochráncem. Jeho hlava dokonce zdobila i zdejší mince. Zdálo by se proto, že se ostrovanům u bran jeho říše musí žít klidně.
Titán cloumající ostrovem však snadno dosáhne i sem a přítomnost vulkánu je patrná na každém kroku. Domky v Mandraki jsou nepravidelné, protože musejí respektovat kostrbatý tvar sopečného podloží. Uličky jsou leckdy úzké tak, že jimi nemůže projet auto. Musí se tu co nejvíc šetřit místem vhodným ke stavění. Obr čas od času místní poškádlí i jinak. Zatřese zemí a způsobí jim nějaké ty škody na majetku.
V druhé polovině devadesátých let prožíval Nissyros i okolní ostrovy neklidné období. Vědci tu během asi tří let napočítali na šestnáct set drobných i větších seizmických příhod. Při těch větších se Nissyros zvedl o celých čtrnáct centimetrů a zemětřesení v Mandraki poškodilo na třicet domů. Místní si z toho však moc nedělají. Jsou na chvění země zvyklí. Snad proto také stavějí domky, které mají většinou jen dvě podlaží. V přízemí je kuchyně, zatímco nahoře se odpočívá a spí.
Sopka však ostrovanům přináší i mnoho dobrého. Vulkanická půda je velmi úrodná. Nissyros proto byl vždy soběstačný v pěstování všemožných plodin. Místní zbudovali na svazích sopky terasovitá políčka. Jednotlivé terasy (v místním nářečí pezoula) podpírají suché zdi „vastadia“ zbudované z vyvřelých balvanů. Těch je po celém ostrově víc než dost. K políčkům vedou cesty „kalderimia“ dlážděné stejným materiálem.
Podle fosilních listů dochovaných ve vrstvách sopečného popela tu divoké olivovníky rostly už před více než třiceti tisíci lety. Nikoho proto asi nepřekvapí, že shlížejí z terasovitých políček do kráteru i dnes. Společnost jim dělají kromě jiného i mandloně, z jejichž plodů se vyrábí místní nahořklý nealkoholický nápoj „soumada“. Na přelomu letopočtu se Nissyros proslavil mlýnskými kameny, které tu místní kameníci vyráběli z vyvřelin. Dokonce se jim někdy přezdívalo „kameny z Nissyru“.
Dnes se na blízkém ostrůvku Gyali těží sopečné sklo a hlavně pemza, která se výborně hodí k obrušování kůže na nohou. Díky bublinkám vytvořeným sopečnými plyny připomíná ztvrdlou houbu a je snad jedinou horninou, která plave na vodní hladině. Své využití mají dokonce i horké sirnaté sopečné prameny. Mají blahodárný účinek na lidské tělo, o kterém věděl už zakladatel moderní medicíny Hippokrates před více než dvěma tisícovkami let. Snad jen velký počet křesťanských kostelíků a čtyři opuštěné kláštery na ostrově připomínají, že občas nebývalo na škodu pomodlit se za lepší příští.