Nejnovější fotografie
Tygři pavoučí říše
Tygři pavoučí říše
Ten, kdo by chtěl shlédnout podobnou scénu na vlastní oči, nemusí jezdit na safari do Afriky ani stopovat tamní velké šelmy. Stačí se jen shýbnout a zadívat se na zem u vlastních nohou. Na cestách, kamenných zdech nebo mezi stébly trávy se každý den odehrává nespočet takovýchto dramat. Po potravě tu slídí mistři mezi lovci světa hmyzu a pavouků - skákavky. Málokdo si jich však všimne. Jsou velké pouhých několik milimetrů a ty, které dorostou délky jeden a půl centimetru, jsou mezi skákavkami učiněnými obry.
Dravci s vestavěnými dalekohledy
Lovec, který svoji oběť pronásleduje, musí mít vynikající zrak. Při lovu musí nejprve kořist objevit a během štvanice ji potom nesmí ztratit z dohledu. Aby byl jeho lovecký pokus úspěšný, měl by také přesně odhadnout, jak je od něj jeho cíl daleko a jak rychle se pohybuje. Skákavky mají proti velkým šelmám jednu obrovskou výhodu - příroda je vybavila osmi očima, které si mezi sebou mohou rozdělit různé způsoby vnímání okolního světa. Skákavky se proto mohou pochlubit citlivými dalekohledy i čidly snímajícími pohyb živočichů všude okolo nich.
Ostré a přesné vidění obstarávají dvě velké oči, které jsou usazené vepředu na pavoučím čele. Tak trochu připomínají světlomety automobilu. Mají velké čočky a jejich protažené bulvy zasahují hluboko do přední části těla pavouka. Válcovitý tvar jim propůjčuje schopnost ostrého vidění na velkou vzdálenost. Mají značnou ohniskovou vzdálenost a tedy i lepší rozlišovací schopnost než ostatní oči skákavek. Umožňují také vnímání zvětšeného obrazu. Stejně jako výkonné dalekohledy nebo teleobjektivy fotoaparátů však mají tyto zrakové orgány jen malý zorný úhel. Skákavka může s jejich pomocí sledovat jen úzký výsek obrazu přímo před sebou a když chce svůj pohled zacílit jiným směrem, musí své velké oči znovu pečlivě nasměrovat.
Může si vybrat jeden ze tří způsobů, jakým přesunutí zorného pole dosáhne. Někdy stačí prostě natočit celé tělo do požadovaného směru a manévr je hotový. Když se pavouk nechce prozradit pohybem, může otáčet pouze přední částí těla podobně jako tank věží s dělem. Svoji hlavohruď může naklánět do stran, nahoru i dolů a měnit tak úhel pohledu o celých čtyřicet pět stupňů na každou stranu. Stejně jako my se mohou i skákavky rozhlížet kolem sebe, aniž by pohnuly hlavou. Když se chce na něco pokradmu podívat člověk, pohne celým okem, které je pohyblivě uložené v očním důlku. Skákavky však očima koulet nemohou. Jejich čočky jsou napevno vsazené v krunýři, který kryje přední část jejich těla. Vynalézaví pavouci proto nehýbou celým okem, ale pouze jeho sítnicí. I když čočka zůstává v klidu, může tak skákavka měnit úhel svého pohledu. Sítnice je nejtmavší částí oka a při pohledu z očí do očí je proto snadné rozpoznat, jestli vás pavouk pozoruje nebo ne. Když nasměruje sítnici přímo na vás, je jeho oko nejtmavší. Když uhne pohledem, barva očí se změní. Jemné pohyby sítnice vykonává soustava svalů, které mají skákavky nejrozvinutější ze všech pavouků.
Víc očí víc vidí
Ostatních šest očí skákavek má kulovitý tvar a menší čočky. Mají proto horší rozlišení, ale zato mnohem větší zorný úhel. Neslouží k detailnímu zkoumání okolí, ale pouze k zachycení pohybu v okolí pavouka. Tyto pohybové oči jsou na hlavohrudi pavouka rozmístěné tak chytře, že skákavka vnímá pohyby v celém svém okolí. Čtyři očka na temeni hlídají prostor po stranách těla a za ním, zatímco dvojice menších očí vepředu analyzuje dění před skákavkou. Její zorné pole tak dosahuje celých tří set šedesáti stupňů a nikdo ji nepřekvapí ani zezadu, ani z boku ani při útoku zezhora. Když menší oči zaznamenají něco zajímavého, skákavka na vybraný objekt zaostří své velké přední oči a důkladně si jej prohlédne.
Skákavky jsou pochodující optické observatoře. Jejich oči vidí prostorově, jsou schopné rozeznávat barvy, zaostřovat na objekty v různých vzdálenostech a měnit úhel svého pohledu. Zdá se, že jsou dokonce citlivé i na polarizované světlo. Takové vybavení potřebuje výkonné řídící centrum, které zajistí bezchybné sladění všech činností a kvalitně zpracuje data, která celý systém nashromáždí. Skákavky skutečně mají dobře rozvinutý mozek, jehož velká část se věnuje koordinaci zrakových čidel a vyhodnocování podnětů, které získají. U menších druhů skákavek může být mozek v poměru k velikosti těla stejně velký jako náš. Protože je však jeho absolutní velikost nepatrná, nemusíme se bát, že by nás skákavky předhonily v řešení testů inteligence.
Plíživí lovci
Většina druhů pavouků si zvolila život trpělivého strážce své hedvábné pasti. Utkají pevnou pavučinu a pak už jen vyčkávají, co jim do ní náhoda přihraje. Skákavky však vyrazily za potravou do terénu. Až na výjimky si nestavějí sítě a po kořisti slídí kde se dá - na zemi, mezi kameny nebo na listech rostlin. Pronásledují nejrůznější hmyz a jiné pavouky s obdivuhodnou přesností. Jakmile postřehnou ve svém okolí pohyb, okamžitě zaměří na jeho zdroj své pronikavé přední oči. Na vzdálenost dvaceti centimetrů dokážou bez problémů rozeznat slibnou kořist od partnera k páření nebo nebezpečného dravce. Umějí rozeznat i kořist, která se nehýbe. Když se pavouk rozhodne, že vyhlédnutý hmyz stojí za námahu, ihned zahájí obratnou štvanici. Celá akce netrvá déle než čtvrt minuty, za tu dobu však skákavka předvede všechny finesy svého umění.
Plíží se za spěchajícím hmyzem s obratností levharta. Čas od času na okamžik strne, aby si zkontrolovala přesné zaměření kořisti. Ke konci pronásledování přichází vrcholné číslo jejího repertoáru - bleskový a přesný skok na oběť. I když mohou skákavky doskočit na vzdálenost dvacetinásobku své délky, snaží se dostat ke kořisti co nejblíže. Jistota zásahu je pak mnohem větší. Osudné bodnutí pavoučích chelicer, které vpraví do těla oběti jed, celé představení ukončí. Zdá se to jednoduché, osminohý lovec však musí během krátkého okamžiku vyřešit několik obtížných úkolů. Musí správně určit, jak daleko se od něj budoucí přesnídávka nachází, jak rychle se pohybuje a kam má namířeno. Podle toho pak přizpůsobí rychlost i směr svého útoku. Před skokem pak musí odhadnout, kde bude kořist v momentu, kdy na ni dopadne. Jen tak si může být skákavka jistá, že svůj cíl nechybí.
Celé tělo skákavek představuje dokonalý stroj vytvořený k lovu. Kromě svých očí mají tito pavouci řadu dalších vynálezů, které jim jejich snažení usnadňují. Nejrůznější chlupy na těle registrují otřesy půdy a jiné podněty, které jim pomáhají při orientaci v prostoru. Jejich tělo je pokryté pevnou kutikulou, ke které se zevnitř upíná velké množství svalů. Pohybují jednotlivými částmi krunýře, který se ohýbá v poddajných kloubech. Na rozdíl od síťových pavouků mají skákavky na koncích nohou mezi dvěma drápky chomáček jemných chloupků, které se mohou zachytit na sebemenších nerovnostech povrchu. S jistotou se tak mohou pohybovat i po hladkých listech rostlin. Nemají však žádné speciální svaly ani orgány určené ke skákání. Odrážejí se tak, že nárazově zvýší tlak tělních tekutin v posledních dvou párech svých nohou. Končetiny se napnou a katapultují pavouka do vzduchu.
Postrach pavouků
Lstivost a vychytralost osminohých dravců je ohromující. Důkazem toho jsou australské skákavky rodu Portia. Jsou tak smělé, že si pro obživu chodí přímo do sítí jiných pavouků. Loví jejich nebezpečné majitele. Než vstoupí na pavučinu, může si tato skákavka vybrat hned z několika způsobů, jak na pavouka číhajícího v síti vyzrát. Když je domácí pavouk malý, vstoupí skákavka na okraj jeho pasti a začne napodobovat chvění, které způsobuje polapený hmyz. Lačný pavouk vyrazí na domnělé hody. Netuší, že to bude jeho poslední pokus. Z lovce se stane kořist. K většímu pavoukovi se tato skákavka zase snaží připlížit přes předivo vláken a zaskočit svoji kořist nepřipravenou. Protože je pokrytá chlupy a nepravidelnými výrůstky, může také předstírat smítko uvízlé v síti. Zaujme přitom zvláštní odpočinkovou pozici, takže se pavoukovi podobá jen velmi vzdáleně.
Skákavky rodu Portia jsou učiněnými virtuózy v hraní na vlákna cizích pavučin. Mají nejméně tři způsoby brnkání na tento nebezpečný nástroj. Na okraji pavučiny vytvářejí jednou nebo více nohama silné nepřerušované vibrace. Ty mají asi přilákat domácího pána na dosah jejich jedovatých bodců. Když se odváží dále na nepřátelské území, spokojí se skákavka s jemnými záchvěvy, když se jednou nohou jen letmo dotýká vlákna. V blízkosti pavouka opět mění taktiku. Způsobí malé zemětřesení vzdušné pasti. Zvedne zadeček nad pavučinu a pak se prudce přikrčí, takže její tělo udeří do vláken. Snad se tak snaží zmást a zastrašit tvůrce sítě.
Nejoblíbenější lovecké výpravy mlsných skákavek se však odehrávají mimo pavoučí sítě. Tito pavouci se naučili přelstít i své nejbližší příbuzné - jiné druhy skákavek. Aby oklamaly jejich bystrý zrak, pohybují se skákavky rodu Portia pomalu a klátivě. Napodobují tak uschlý list ve větru a svou váhavou chůzí se blíží k oběti. Když se pronásledovaný pavouk otočí jejich směrem, vychytralý lovec strne bez pohybu. Když se uklidněná skákavka obrátí, pronásledovatel zakončí svůj pomalý útok přesným skokem.
Skákavky rodu Euryattus se před svými nepřáteli ukrývají v uschlých stočených listech, které zavěsí pomocí pavučinových vláken na větvičky nebo kameny. Sem pak přichází za samičkou sameček, aby splnil své manželské povinnosti. Svůj příchod ohlašuje nevěstě tím, že chvěje listem. Roztoužená samička vyleze ven a ženicha přivítá. Někdy se však nestačí divit, když na ni místo nápadníka čeká dravá skákavka rodu Portia. Ta se totiž naučila třást listem stejně jako sameček rodu Euryattus na námluvách a když vyláká důvěřivou majitelku úkrytu ven, vrhne se na ni a usmrtí ji.
Život na niti
Tím však výčet loveckých snah skákavek rodu Portia zdaleka nekončí. Tito pavouci si na rozdíl od většiny skákavek mohou tkát i vlastní pavučiny. Samečkové tkají jen malé vodorovné síťky několik málo centimetrů velké. Staví je prostě tak, že mezi dvěma předměty natáhnou rovnoběžná vlákna. Samičky kromě toho zvládají i velké trojrozměrné sítě s úkrytem z listů na vrcholu. V nich často žijí v soužití se samečkem. Vyrážejí sice na výpravy za pavouky, když se však do jejich sítě zaplete nějaký hmyz, zpestří si jím jídelníček bez nejmenšího zaváhání.
Druhy rodu Spartaeus z jihovýchodní Asie si zase stavějí pavučinové úkryty na povrchu kmenů stromů. Schovají se pod svoji plachetku a číhají na neopatrné můry. Jakmile se hmyz pavučiny dotkne, skákavka se ho zmocní výpadem skrz síť. Usmrcenou můru zatáhne do svého úkrytu, kde si na ní v klidu pochutná.
I když se ostatní skákavky vydaly cestou volných lovců, neznamená to, že by na tenká vlákna dočista zanevřely. V pavoučím životě je mnoho příležitostí, při kterých je pevné hedvábí k nezaplacení. Dají se z něho výborně utkat jednorázové trubicovité úkryty na noc nebo hnízdo pro vajíčka, které samička oddaně hlídá. Některé skákavky spojují pavučinovými vlákny listy, mezi kterými se schovávají, a australské skákavky rodu Euryattus zavěšují na pavučinová lana své domovy z uschlých listů. Samečkové se bez pavučinky neobejdou ani při zásnubních snahách. Před tím, než vyrazí na námluvy, si utkají malou síť, na kterou uloží kapku spermatu. Teprve pak nasají obsah síťky do svých rozmnožovacích orgánů na koncích makadel a vydají se na zálety. Nejčastěji však používají skákavky svá vlákna ke stejnému účelu jako každý rozumný akrobat či horolezec - jako záchytná lana. Jistí se tak při svých odvážných skocích proti pádu z výšky. Než se odhodlají ke skoku, ukotví k podkladu vlákno, které za sebou za letu vypouštějí. Když minou svůj cíl nebo sklouznou z listu, zůstanou prostě viset na svém záchranném laně. Snadno vyšplhají zpět a mohou svůj pokus zopakovat.
Hlad je převlečená žízeň
Skákavky stejně jako všichni ostatní pavouci svoji kořist nepolykají, ale pijí. Jejich žaludek připomíná silnou savou pumpu, která z těla oběti vycucne veškeré výživné látky. Spolu se smrtícím jedem vstříknou do těla uloveného živočicha dávku trávicích enzymů, které promění tkáně kořisti ve výživný tekutý koktejl. Po pavoučích hodech zbude z tělesné schránky oběti jen nestravitelná chitinová slupka. Potrava putuje lopatovitě rozšířeným hltanem a trubicovitým jícnem až do savého žaludku. Tento orgán je vybavený silným svalem, který se upíná na vnitřní klenbu štítu kryjícího přední část těla pavouka. Právě vějířovitý sval je hlavním motorem savého čerpadla pavoučí trávicí trubice. Za žaludkem se trávicí trakt pavouků rozděluje na několik větví. Menší z nich vedou k mozku a do základů nohou. Hlavní větev míří do zadečku, kde se odehrává větší část trávicích procesů.
Jícen pavouků probíhá přímo skrz mozek. Protože je stejně jako celé tělo krytý pevnou kutikulou, musí se skákavka při každém svlékání pokožky zbavit i výstelky jícnu. Protože trávicí trubice prochází mozkem, jedná se o poměrně choulostivou proceduru. Svlékání pokožky není v pavoučím životě žádnou zvláštností. První svlékání probíhají ještě v pavučinovém kokonu těsně po vylíhnutí z vajíčka a řada dalších následuje až do dospělosti pavouka. Jsou to jediné okamžiky v jeho životě, kdy může povyrůst. Pevný chitinový krunýř, který kryje tělo pavouků, se svými majiteli růst nemůže. Když se pavouk zbaví starého brnění, má pod ním již připravenou novou zbroj. Nový krunýř je však měkký a než ztvrdne, může ho rostoucí pavouk roztáhnout a zvětšit.
Sólo pro ženicha
Námluvy jsou pro pavouky velice nebezpečnou hrou. Samečkové, kteří jsou o mnoho menší než jejich družky, dávají během páření v sázku svůj život. Hltavá nevěsta by mohla snaživého ženicha snadno pokládat spíše za chutný oběd než za nápadníka. Dříve, než se sameček ke své vyvolené přiblíží, jí proto musí dát jasně najevo, kdo je a o co mu jde. Ne vždy má však při svém pokusu štěstí. Může narazit na vyhladovělou partnerku nebo na samičku, která se nedlouho předtím pářila s jiným samcem. Pak mu nejsou žádné snahy nic platné. Stane se dalším chodem na jejím jídelníčku. Některé z australských skákavek si z těchto omylů udělaly pravidelný zdroj potravy. Vypočítavé samičky k sobě lákají partnery, i když se pářit nechtějí. Bez mrknutí oka je pak uloví.
Většinou má však samec štěstí a může začít předvádět svoji produkci. Protože skákavky výborně vidí, jsou jejich signály převážně zrakové. Samci mnoha druhů jsou zbarvení mnohem pestřeji než jejich fádní družky. Barva je první věc, kterou se snaží svým protějškům učarovat. Často mají také výrazně zbarvená makadla se složitými vzory. Svůdně jimi mávají na samičky a vysílají k nim signály podobné semaforové abecedě. Zbarvení a signály slouží spolu se zásnubními tanci jako poznávací znamení, že je sameček dostatečně silný a že patří ke stejnému druhu jako samička. Mávání makadel může také samičku před pářením uklidňovat. Její nápadník tak sníží riziko neúspěchu.
Zásnubní kreace samců skákavek připomínají přehlídku nejrůznějších tanečních stylů. Nad jejich rozmanitostí by jistě zajásal nejeden učitel tance. Někteří nápadníci se vypínají na napjatých nohou jako osminozí baletní mistři, jiní odvážně swingují úkroky do stran a další poskakují z místa na místo. Zvedají přitom přední nohy nad hlavu, mávají jimi na partnerku či signalizují makadly jako o závod. Pro vylepšení celkového dojmu může sameček ještě vrtět zadečkem a obcházet čekající samičku v kruzích. Potenciální partnerka sleduje pozorně ženichovo představení jako přísná rozhodčí při taneční soutěži. Někdy může vysilující snažení nápadníka trvat i několik hodin. Samička si tak testuje jeho sílu a vytrvalost. Když konečně svolí k milostnému splynutí, vyleze jí sameček na záda a snaží se zboku dosáhnout makadlem k jejímu pohlavnímu otvoru. Je tak v bezpečí před jejími jedovatými chelicerami. Někdy mají milostné hrátky divočejší průběh. Australské skákavky rodu Portia se páří ve vzduchu zavěšené na pavučinovém vlákně a po milostném aktu samička většinou svého partnera zabije a pozře.
Pavouk v rouše mravenčím
Mravenci jsou nebezpeční, jsou ozbrojení palčivou kyselinou mravenčí a většině predátorů připadají nechutní. Je proto výhodné vypadat jako jeden z nich. Skákavky se tohoto převleku zhostily s překvapující dokonalostí. Tvarem těla i zbarvením mravence věrně napodobují. Některé druhy těchto osminohých podvodníků mají dokonce na hlavohrudi zářez, který imituje členění mravenčího těla na hlavu, hruď a zadeček. Předníma nohama mávají tyto skákavky stejně jako mravenci tykadly a dokonce si osvojily i typický trhavý způsob mravenčího pohybu. Člověk je odhalí pouze tehdy, když jim opravdu pozorně přepočítá nohy. Stejně jako nás ošálí mravenčí skákavky i ptáky, vosy hrabalky a jiné lovce pavouků. Samotné mravence však zmýlit nemohou. Ti se orientují více čichem než zrakem a podivný mravenec by jim jistě nevoněl.
Skákavky rodu Myrmarachne se proto drží dost blízko na to, aby byl jejich převlek věrohodný, pomocí bystrého zraku však bedlivě kontrolují, aby žádnému z mravenců nepřekřížily cestu. Kdyby mravenci skákavku objevili, musel by pavouk rychle odskákat do bezpečí nebo uniknout na záchranném laně. Mravenci by se na něj jinak vrhli a usmrtili by ho. Jiné druhy skákavek se mravenci přímo živí a jejich převlek zmate kořist na krátký okamžik, který pavouk potřebuje k útoku.
Mravenci však nejsou jedinými předlohami, které skákavky napodobují. Některé z nich vypadají jako brouci stříkající odporně páchnoucí látku a jiné dokonce jako vosy. Samičky tropických vos z čeledi Mutillidae totiž nemají křídla, zato se však mohou pochlubit nebezpečným žihadlem. Když skákavkám odpadl problém s imitací křídel, mohly na sebe klidně vzít vosí podobu. Skákavka druhu Orsima formica si při napodobování obrátila konce těla - její zadeček vypadá jako vosí hlava a hlavohruď zase připomíná zadeček vosy. Dva páry zvětšených snovacích bradavek na konci zadečku napodobují vosí tykadla a kusadla. Pavouk zdařile napodobuje i chování bezkřídlých vos. Zvedá zadeček do vzduchu a pohybuje při tom falešnými tykadly. Čas od času se zadečkem dotýká země a předstírá přijímání potravy. Také překvapí většinu útočníků tím, že před nimi prchá „pozpátku“.
Skákavky mohou napodobovat i neživé předměty. Dva milimetry velký kousek smetí, který se plíží do hnízd jiných skákavek, je ve skutečnosti skákavka Phyaces comosus. Ve svém přestrojení požírá přímo před očima zmatené matky její vajíčka nebo čerstvě vylíhlé pavoučky. Ať už se však skákavky snaží být někým jiným nebo jsou samy sebou, jsou bezpochyby zajímavými a sympatickými představiteli pavoučí říše.