Nejnovější fotografie
Strategie přežití
Strategie přežití
Idyla panenské přírody, klid a mír pod zelenými listy stromů - to je jen výmysl romantických snílků. Ve skutečnosti probíhá na celé naší planetě již stovky miliónů let urputný boj o přežití. Od té doby, kdy se na Zemi objevily první živé organismy, odstartoval nemilosrdný závod o život. Zápolení, ve kterém vítězí jen ti nejlepší. Živočichové za tu dlouhou dobu vynalezli nepřeberné množství triků, které jim pomáhají zachránit si kůži. Během věků evoluce pak tyto své strategie přežití vypilovali až k perfektní dokonalosti.
Nebezpeční střelci
Nejjistější je zasáhnout nepřítele ještě dříve, než se vůbec stačí přiblížit. Obranné taktiky mnoha zvířat proto připomínají střelecké manévry zanícených tankistů. Pistolníci z říše živočichů do svých zbraní nabíjejí nejrůznější jedy, páchnoucí látky nebo pálivé kyseliny. Jejich přesnost a dostřel by jim mohli závidět i proslulí pistolníci z dob Divokého západu. Ze stejných končin jako oni pochází i jeden z nejobávanějších zvířecích střelců - skunk pruhovaný. Dávka z jeho análních žláz odrovná spolehlivě každého protivníka. Nesnesitelně páchnoucí látka merkaptan, kterou je skunkova sprška prosycená, je pro ostatní zvířata učiněným postrachem. Při plném zásahu způsobuje silné zvracení a může dokonce poškodit i oči. Skunk přitom narušitele svého klidu spolehlivě zasáhne na vzdálenost celých pěti metrů. Na kůži zasaženého dravce ulpívá dráždivý pach řadu měsíců a čerstvě po zásahu je cítit v okruhu více než jednoho kilometru. Svého smrdutého bohatství se však skunk nezbavuje nijak bezhlavě. Před výstřelem nepřítele jasně varuje. Komu nestačí jeho výrazné černobílé pruhování, tomu chlupatý střelec předvede varovný tanec, při kterém podupává nohama a dokonce dělá i stojky. Ještě v této chvíli může šelma ustoupit bez následků. Jen hodně natvrdlý predátor si nakonec vyslouží přímý páchnoucí zásah.
Brouk prskavec z příbuzenstva střevlíků má ve svém zadečku skutečné dělo. Chemické látky hydrochinon a peroxid vodíku se mísí v silnostěnné spalovací komoře a za přispění speciálních enzymů zde vybuchují. Tlak vyvolaný explozí umožňuje prskavcům rozstřikovat leptající sekret kolem sebe. Brouk může v krátké době vystřelit až padesátkrát a natáčením zadečku ze strany na stranu umí i přesně mířit. Během výbuchu dosahuje teplota ve spalovací komůrce bodu varu vody a je proto s podivem, že si prskavec neuškvaří své vlastní tělo.
Kdo v Africe narazí na kobru černokrkou, ten by se jí měl obloukem vyhnout. Svůj smrtící jed dokáže tento had vystřelovat na dálku. Ani ve vzdálenosti dva a půl metru není nikdo před takovou salvou v bezpečí. Jed se rychle vstřebává kůží a sliznicemi. Když se dostane do očí, může způsobit slepotu nebo i smrt. Kobra svůj toxin stříká pod tlakem z kanálků, které ústí na přední straně jedových zubů. Mravenci častují své protivníky proudy palčivé kyseliny mravenčí a vojáci termitů rodu Nasutitermes mají na hlavě duté výrůstky, kterými na své nepřátele střílejí dávky účinného lepidla. Jsou tedy jakýmisi miniaturními tanky hmyzího světa. Výsuvný kanón mají ve svém arzenálu mořští plži homolice. Tímto chobotem střílejí otrávené šípy napuštěné prudkým jedem. Jejich střely vznikají přeměnou zoubků drsného jazyka raduly a homolice je skladují ve speciálním zásobníku nábojů. Některé druhy homolic mohou být nebezpečné i člověku. Ropušníci, malí leguánci z amerických polopouští, pro svoji bezpečnost doslova cedí krev. V ohrožení mohou nárazově zvýšit tlak krve v hlavě, takže jim popraskají cévky v očních koutcích a proti útočníkovi vystříknou dva proudy červené tekutiny. Když všechny prostředky obrany selžou, můžete svého soka ještě zkusit pozvracet. Právě tak se totiž chrání buřňáci lední před útoky dravých ptáků. Jejich výkon však není jen nepříjemným společenským faux-pas. Olejovitý obsah žaludku dravcům zalepí peří a znemožní jim tak létání. Taková nehoda pro ně může být otázkou života a smrti.
Smrtonosní traviči
Mořské sasanky a koráli jsou okrasou korálových útesů. Jejich křehká těla vypadají jako květiny pohupující se ve větru. Ramena těchto pestrobarevných tvorů jsou však smrtící zbraní. Každé z nich nese na svém povrchu tisíce žahavých buněk, které jsou vždy připravené zasáhnout kořist nebo nevítaného návštěvníka. Každá z nich má svoji citlivou spoušť. Jakmile se spouštěcího výrůstku dotkne jiný živočich, okamžitě vylétne duté žahavé vlákno. V buňce bylo stočené pod tlakem stopadesátkrát větším než je tlak vzduchu a do kůže oběti se proto zabodne s velikou silou. Ihned poté začne dutinou vlákna proudit pálivý jed. Protože se najednou uvedou do činnosti tisíce těchto mikroskopických harpun, každý neopatrný tvor si setkání se sasankou velice dobře zapamatuje. Stejné zbraně používají i medúzy a obávané měchýřovky portugalské známé spíše pod jménem portugalská galéra. Žahavé buňky jsou natolik vítanou ochranou, že se někteří nahožábří plži naučili sasankám jejich výzbroj krást. Živí se jejich chapadly a dokážou zařídit, že obávané žahavé baterie zůstanou v klidu. Nepoškozené buňky plž vstřebá do svého těla a umístí je v pokožce četných výrůstků na svých zádech. Zbraně obětí pak chrání nenasytného útočníka. Boxerští krabi rodu Lybia si k vlastní obraně vypůjčují celé sasanky. Drží v každém svém klepetu jednoho žahavce a na střídačku mávají sasankami proti svým nepřátelům. Jejich výstup tak připomíná výkon profesionálního boxera.
Na mořském dně číhají i jiní majitelé jedovatých injekcí. Ropušnice a jejich příbuzní odranci se mohou pochlubit tak dokonalým maskováním, že je téměř není možné odlišit od kamenů a trsů řas. Ten, kdo se k nim přiblíží na dotyk, však může svého omylu trpce litovat. Okusí nervový jed, který ropušnice vstřikují do těla neopatrných tvorů ostny trčícími z jejich hřbetních ploutví. Pro menší živočichy může takové setkání snadno skončit smrtí. Elegantní rejnoci trnuchy leží bez hnutí na dně a odpočívají. Nemusejí se příliš obávat dotěrných zvědavců. Před nevítanou pozorností se umějí dobře ochránit. Z ocasu jim vyrůstá ozubený jedový osten. V ohrožení kolem sebe trnucha mává ocasem jako bičem a nebezpečná zbraň zřídkakdy mine svůj cíl. Trn největších druhů může dorůst délky čtyřiceti centimetrů a je tedy opravdu strašnou zbraní.
Na souši není pro neopatrné lovce o nic bezpečněji. Živoucí chemické továrny číhají i zde na každém kroku. Snad nejproslulejšími traviči zvířecího světa se stali jedovatí hadi. Svůj jed používají spíše k lovu kořisti, v nouzi se však může stát děsivě účinnou obrannou zbraní. Ne všichni hadi mají k dispozici stejně dokonalé kousací nádobíčko. Nejméně nebezpečné jsou zadní jedové zuby některých užovek. Než jimi had zasáhne protivníka, musí usilovně žvýkat jeho kůži. Než takový had uštkne, bývá pro něj někdy příliš pozdě. O mnoho lépe jsou na tom kobry a korálovci. Jejich zvětšené duté injekce vyrůstají v tlamě vepředu a vstříknutí jedu je proto otázkou okamžiku. Nejlepší výbavou se mohou pochlubit zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou tak dlouhé, že by ve vztyčeném stavu bránily hadovi zavřít tlamu. V klidu jsou proto sklopené na patře jako zavírací nože v rukojeti. Když zmije útočí, otevře doširoka tlamu. Zuby se vzpřímí a jedový kanálek dosedne na ústí jedové žlázy. Smrtící injekce je připravená k použití.
Nechutné sousto
Zdaleka ne každý živočich, na kterého číhající lovec narazí, představuje vhodnou kořist k zahnání hladu. Někdy se může hladový predátor dočkat velice nepříjemného překvapení. Nespočet živých tvorů z nejrůznějších skupin má v záloze celý arzenál jedovatých, nechutných nebo páchnoucích látek, kterými s gustem překazí dravci zamýšlené hody. Housenky tropických motýlů monarchů se živí klejichovitými rostlinami. Tkáně těchto rostlin jsou prosycené jedy kardenolidy, které housenky pilně shromažďují ve svých tělech. Ony samy i motýli, kteří se z nich vyvíjejí, tak získávají oprávněnou pověst nepoživatelných tvorů. Z potravy mohou do svých těl zabudovat jedovaté látky i mořští živočichové jako krabi druhu Demania toxica nebo dokonce slávky jedlé, oblíbená pochoutka mnoha živočichů včetně člověka. Když pozřou dostatečné množství jedovatých obrněnek způsobujících takzvaný červený příliv, stávají se z nich značně nebezpečná sousta. Velmi špatně se vede dravým rybám, které si za kořist zvolí čtverzubce. Vnitřnosti těchto ryb, které znají japonští gurmáni pod názvem fugu, obsahují velké množství smrtelně jedovatého jedu tetraodontoxinu. Kromě nezkušených ryb umírá na následky otravy tímto jedem i nemálo neopatrných jedlíků ze země vycházejícího slunce.
Housenky mnoha druhů motýlů jako jsou babočky, přástevníci nebo bourci se mohou pochlubit celým lesem chlupů a trnů. Kromě toho, že škrábou hmyzožravé živočichy v krku, také mnohdy vylučují rozmanité toxické nebo nechutné látky. Larvy otakárků jedové chlupy nepotřebují. Při podráždění vysunou z hřbetní části svého těla rozeklaný orgán osmeterium, který vylučuje páchnoucí nebo dokonce pálivé substance. Vřetenušky představují chodící zásobárny kyanidu, který v nebezpečí vylučují z kloubů na nohou. Každý, kdo někdy chytil do ruky ploštici, si nemohl nepovšimnout zápachu, který mu ulpěl na rukou. Tento pach spolehlivě odradí většinu útočníků hmyzího světa.
Jedy některých brouků dokonce pomáhaly psát lidskou historii. Puchýřníka lékařského i jeho příbuzné z čeledi majkovitých znali již antičtí učenci. Jed kantharidin, který se nachází v jejich tělech, byl součástí mnoha středověkých léčebných lektvarů. Vypití odvaru z těchto brouků znamenalo pro mnoho odsouzenců jistou smrt. Kantharidin byl součástí proslulého jedu aqua tofana, který používali Medicejští k odstraňování svých odpůrců. Skromní puchýřníci prosluli i pod známým názvem španělské mušky. Bez nich by neexistovaly Pastilles galantes, Diabolini di Napoli a další pudry, tinktury a nápoje lásky.
Neméně kuriózního využití se dočkaly některé toxiny, které svou jemnou kůží vylučují žáby a mloci. Sekrety mloka skvrnitého či ropuch znali mastičkáři už odnepaměti. V případě ohrožení mohou tito tvorové ze svých jedových žláz za hlavou vystříknout spršku jedu na vzdálenost několika centimetrů. Prudké jedy jihoamerických žab pralesniček objevili zase Indiáni z pralesů, kteří je používali k výrobě svých otrávených šípů. Severoamerický mlok Taricha torosa vylučuje naprosto stejný jed jako čtverzubec fugu. Výměšek jihoamerické listovnice Phyllomedusa bicolor způsobuje silné zvracení. Místní flamendři si proto chovají tyto žabky doma a s pomocí jejich toxinu se zbavují následků obzvláště vydařených pitek.
Rytíři v plné zbroji
Železná brnění středověkých rytířů byla ukázkou mistrovské kovářské práce. Jednotlivé pláty musely sednout přesně na tělo a nespočet nýtových kloubů se staral o to, aby se zbrojnoš ve svém železném kabátci mohl vůbec hýbat. Když bojovník vyrostl nebo zmohutněl, brnění svlékl a vyměnil za větší. Milióny druhů obrněnců ve zvířecím světě se potýkají se stejnými konstrukčními těžkostmi. Vnější kostra hmyzu, korýšů, pavouků nebo stonožek je biologickou obdobou rytířské zbroje, ovšem v mnohem propracovanějším vydání. Místo železných plátů se mohou členovci pochlubit díly tvořenými chitinem. Jednotlivé části skeletu jsou pospojované pružnou kutikulou, která umožňuje pohyb v kloubech. Na rozdíl od rytířů kryje ochranná zbroj těchto tvorů celé jejich tělo včetně nejtenčích tykadel a přívěsků. Pancíř některých skupin členovců je speciálně vytvrzený dalšími chemickými látkami. Hmyz k tomuto účelu používá bílkovinu sklerotin, zatímco několik desítek tisíc druhů korýšů nosí zbroj prostoupenou uhličitanem vápenatým.
Stínky a svinule dotáhly svoji obranu do dokonalosti. Jejich pancíř se skládá z příčných destiček, takže se v případě nebezpečí může celý živočich stočit do nedobytné lesklé koule. Podobnému triku se naučili i luskouni, zvláštní afričtí savci připomínající spíše oživlé šišky. Jejich chlupy se přeměnily v ostré šupiny, které kryjí celé jejich tělo. V ohrožení se luskoun svine a přikryje tělo dlouhým ocasem. Pásovci třípásí připomínají mnohokrát zvětšené stínky. Jejich způsob obrany je také naprosto stejný. Hřbetní kryt těchto obrněnců jihoamerických pamp je rozdělený příčnými klouby, takže ze sebe může pásovec v mžiku udělat tvrdou kouli. Trojúhelníkovitý kryt hlavy se těsně přitiskne k podobné destičce nad ocasem a neprodyšný pancíř se uzavře.
Mnoho živočichů připomíná spíše pochodující či plovoucí krabice. Celé jejich tělo kryjí kostěné krunýře, ze kterých vyčuhují pouze končetiny, ocas a hlava. Želví krunýř je těžkým oříškem pro mnoho dravců, kteří jsou o mnoho větší než jeho nositelka. Je velice tvrdý a navíc většinou kulovitého tvaru, takže není snadné ukrytou želvu uchopit čelistmi. Slabým místem želví barikády jsou otvory pro hlavu a nohy. Většina želv je zahradí tvrdými šupinatými končetinami. Některé druhy však dovedou svůj kryt uzavřít vskutku dokonale. Spodní díl jejich krunýře je vybavený pohyblivými klouby. Želva pak snadno přiklapne přední a zadní část břišního štítu k okrajům plátu kryjícího hřbet. Otvory pro nohy tak rázem zmizí. Havýši, podivné mořské ryby příbuzné čtverzubcům, se pohybují jako oživlé žehličky. Jejich nemotornost jim však vůbec nevadí. Spíše než na mrštnost spoléhají na kostěné brnění potažené kůží, které kryje celé jejich tělo. Tento kryt je celý pevně srostlý a má jen několik malých otvorů - pro ústa, oči, ploutve a žaberní štěrbiny. Slabší krunýř z pružně spojených kostěných destiček pod kůží mají i mořští koníčci a jehly. Pevné šupiny poskytují ochranu sladkovodním kostlínům rodu Lepisosteus. Obrněné živočichy může zvídavý pozorovatel objevit i pod mikroskopem. Schránky prvoků mřížovců z oxidu křemičitého jsou přehlídkou nádherných vzorů a fantastických tvarů.
Ostnitá obrana
Bodce na hradbách a brněních, palcáty nebo ostnatý drát - to všechno jsou obranné vynálezy lidí. Ostrá bolest způsobená špičatými trny a ostny na těle je dostatečným důvodem k tomu, aby se i ti nejdravější z lovců z daleka vyhnuli celé řadě jinak mírumilovných tvorů. Svých ostnitých zbraní používají nejrozmanitějšími způsoby. Mořské ježovky mají svůj pichlavý štít neustále v pohotovostní poloze. Žijí svým pomalým životem na mořském dně a růžice ostnů, které se mohou v ráně zlomit a nepříjemně zanítit, kryje jejich paprsčitě souměrné tělo ze všech stran. Neopatrný živočich se od nich může dočkat opravdu nepříjemných zážitků. Ostny některých druhů jsou totiž napojené na jedové žlázy. Stejně se chrání i hvězdice, které decimují australské korálové útesy. Jejich ramena mohou mít v rozpětí až osmdesát centimetrů a jsou hustě pokrytá jedovatými bodlinami. Tento impozantní ostnokožec vděčí svému vzhledu i za své jméno - trnová koruna. Na souši se na ostnitý kabát spoléhají někteří z ještěrů. Australská agama moloch ostnitý vypadá jako pochodující hromada trnů. Šupiny, které kryjí jeho tělo, se změnily v ostré bodce nejrůznějších velikostí. Američtí pouštní leguáni ropušníci spoléhají na podobnou ochranu.
Oblíbeným trikem pichlavých zvířat je stáčení nebo nafukování do ostnitých koulí. Mořské ryby ježíci se v klidu nijak výrazně neliší od svých příbuzných čtverzubců. Ostny mají přitisknuté k tělu, aby jim nebránily v plavání. Při vyrušení se však promění jako mávnutím kouzelného proutku. Ohromující rychlostí napumpují do svého plynového měchýře vodu nebo vzduch a změní se v ostnité koule. Trny jim odstávají od těla a nenechají nepříteli na rybím těle jediné přístupné místo. Australským ježurám stačí bleskové zahrabání do země. Ukryjí si tak zranitelné břicho a hlavu a útočníkovi nastaví jen ostnitá záda. S ostny dikobrazů, které mohou být až půl metru dlouhé, si žádná šelma nebude začínat dvakrát. Pichlavému hlodavci pak stačí jen výhrůžně svoji zbroj naježit a pro větší efekt bodlinami zachřestit. Protivník, který dikobrazího varování neuposlechne, dostane tvrdou lekci. Když hrozby nepomohou, zařadí dikobraz zpátečku a nacouvá přímo do těla drzého útočníka. Ostny se zabodají pod jeho kůži a hladce se uvolní z dikobrazova těla. Nešťastný protivník se jich zdaleka tak snadno nezbaví. Bodliny mají na špici zpětné háčky, takže se zalamují v ráně a zůstávají v ní vězet celé dny. Protože nejsou zrovna čisté, většinou způsobí bolestivý zánět. Až pět tisíc ostnů trčí z kůže našemu ježkovi západnímu. Zvláštní svaly podél těla mu dovolují proměnit se v mžiku v nepoživatelnou ježatou kouli. Podobný trik používají proti svým úhlavním nepřátelům hadům afričtí kruhochvosti. Tito ostnatí ještěři se stočí do kruhu a zakousnou se do vlastního ocasu. Had, který musí polykat svoji kořist vcelku, si s ostnitým kolem nedokáže poradit.
Ostny a bodliny nemusejí nutně pokrývat celé tělo svého nositele. Trnorepové jsou agamy, které k obraně používají opravdu obávanou zbraň. Po vzoru husitských bojovníků kolem sebe v ohrožení mávají trnitým palcátem. V trnorepím vydání nahrazuje palcát silný ocas porostlý špičatými šupinami. Dva bodce ostré jako nože mají na kořeni ocasu i mořské ryby bodlokové. V klidu jsou tyto zbraně skryté v kožních pochvách, během okamžiku jsou však připravené k použití. Originální obranu používá nenápadný vodní obojživelník žebrovník Waltlův. V ohrožení prostrčí kůží zašpičatělé konce svých žeber. Kostěné jehly, které se najednou objeví na bocích zdánlivě bezbranného mloka, se nemilosrdně zabodnou do útočníkova těla. Drobné korálové rybky druhu Siphamia versicolor nepotřebují k obraně vlastní ostny. V nebezpečí se schovávají mezi naježené bodliny mořských ježovek.
Neviditelní duchové
Ten, kdo ujde pozornosti nepřátel, se nemusí bát o svůj život. Stejně jako vojáci v maskovacích uniformách se i nespočet živočichů snaží splynout se svým okolím. Aby nepadli dravcům do oka, sedí nehnutě na místě a jejich barva co nejlépe ladí s prostředím, ve kterém žijí. Sebemenší pohyb nebo chyba v barevném sladění se jim však může stát osudným. Nic není tak nápadné jako nepovedené maskování. Pouštní zmije při svém skrývání nespoléhají jen na pískovou barvu svého těla. Zahrabou se do písku tak důkladně, že jim nad povrch vyčnívají jen oči. Pablatnice horská (Megophrys montana) má strakatý úbor tvořený skvrnami nejrůznějších odstínů hnědi a nad očima špičaté výrůstky. Dokonale se tak ztrácí v koberci spadaného listí. Slíďáci a lovčíci, pavouci pronásledující svoji kořist po zemi, si zvolili šat složený z hnědavých tónů. Při pohledu shora jsou proto velmi nenápadní. Celá řada živočichů, kteří osídlili vrcholky stromů a keřů, zase vsadila na svěží zeleň. Jejich těla jsou k nerozeznání od listů a stonků rostlin. Jihoamerické rosničky listovnice dokonce zavírají oči, aby se jimi neprozradily dravcům, když ve svém zeleném přestrojení odpočívají na listech pralesních velikánů. Krajta zelená tráví většinu času vyčkáváním ve větvích stromů na Nové Guineji. Tělo má poskládané do těsných smyček přehozených přes větev a dokud se nepohne, všimne si jí jen málokdo. Stejného barevného triku využívají i stromové užovky bičovky a o poznání nebezpečnější mamby zelené z Afriky nebo jedovatí asijští chřestýšovci. Papoušek netopýří si kvůli maskování osvojil pozoruhodný zvyk. Spí zachycený na větvích stromů hlavou dolů. Jeho zelený hřbet tak při pohledu zdola splývá s okolními listy. Zelená barva se nosí i mezi příslušníky hmyzího světa. S listy tak splývají nejrůznější housenky, ploštice, kobylky a dokonce i pavouci.
Dalším místem, kde se lze dobře schovat, je kůra stromů. Mnohé druhy můr mají hnědošedě mramorovaná křídla. Když přistanou na kmeni, rázem se svému pronásledovateli ztratí z očí. Když se gekon třásnitý z Madagaskaru vyhřívá bez hnutí na větvi nebo kmeni, neodhalí ho ani ten nejbystřejší pozorovatel. Kromě svého šedavého šatu má po stranách těla kožní výrůstky, které dokonale rozostřují jeho obrys. Plochý ocas tohoto plaza navíc vypadá jako kousek uloupnuté kůry. V rákosí se zase v mžiku ztratí bukač velký. Stačí mu k tomu, když si nehnutě stoupne do pozoru a zobák namíří do nebe. Na břiše má světlé a tmavé pruhy, které výborně napodobují hru světel a stínů mezi stébly rákosu.
Napodobování okolí je sice hezká věc, má však jedno velké úskalí. Maskování funguje jen do té doby, dokud se živočich zdržuje ve správném prostředí. Když si zelená rosnička sedne na kůru stromu, je rázem nápadná asi jako trs banánů na trávníku. Přímo si tak koleduje o to, aby ji některý z dravců za její neopatrnost zhltnul. Podobně zle by se vedlo i hnědé housence na zeleném listu. Maskovaná zvířata se tedy buď stávají zajatci své vizáže, nebo musejí vymyslet takový trik, který je nenechá na holičkách v žádném prostředí. Velmi účinně vyřešily barevný problém krevety rodu Palaemon. Celé jejich tělo včetně vnitřních orgánů je téměř dokonale průhledné a když se procházejí po mořském dně, prosvítají skrz ně barvy pozadí, po kterém se právě pohybují. Jinou cestu zvolili dekoratérští krabi druhu Oregonia gracilis. Na svůj krunýř si připevňují kousky řas a smetí z mořského dna. Vypadají pak jako oživlé kráčející kameny. Když se dostanou do nového prostředí, mohou si svoji sbírku doplnit materiály ze svého okolí. Naprosto opačný systém používají pestří živočichové po celé naší planetě. Zdá se, že nemůže být nic nápadnějšího než pestré korálové ryby, skvrnití hadi nebo pruhované zebry. Opak je však pravdou. Právě hra pestrých barev zaručuje zvířatům v klaunském převleku nenápadnost a bezpečí. Výrazné skvrny a pruhy totiž opticky rozbíjejí tvar jejich těla a lovec na číhané pak vnímá spíše shluk barevných obrazců než lákavou kořist. Hlubinné ryby, jejichž tmavé siluety by byly zespodu ve světle přicházejícím od hladiny jasně viditelné, maskují tvar těla světelnými orgány. Když rozsvítí svůj ohňostroj, promění se jejich silueta ve skupinku světlých a tmavých skvrn. Žáby čeledi Centrolenidae, které si získaly přízvisko skleněné, mají na svém zeleném těle skvrny průsvitné tkáně. Proti světlu se tvar jejich těla dokonale ztrácí.
Oživlé větvičky
Každý dravec, který se vydá na lov, na své cestě projde kolem mnoha kaménků, větviček, listů a dalších nejedlých věcí. Takové předměty pro něj nemají nejmenší význam a lovec jim proto nevěnuje ani náznak pozornosti. Kdyby se však na některé z nich podíval pozorněji, asi by se velice podivil. Některé z listů nebo hromádek ptačího trusu by rychle ožily a utíkaly do bezpečí. Napodobování nejedlých objektů je jedním z nejoblíbenějších triků, jak se vyhnout nežádoucí pozornosti slídících predátorů.
Máloco v přírodě je tak odporné jako čerstvá hromádka vlhkého ptačího trusu. Je proto nemálo živočichů, kteří si ke svému převleku zvolili právě tento vzor. Hnědavě zbarvený pavouk druhu Phryarachne rugosa z Madagaskaru má na těle i končetinách nepravidelné hrbolky a když se uvelebí na listu a správným způsobem složí nohy, je k nerozeznání od trusu plodožravých ptáků plného semínek rostlin. Příbuzný druh Phryarachne decipiens z Malajsie si dokonce okolo domnělé dávky výkalů vyrábí i svůj vlastní šplíchanec. Upřede si bílou pavučinovou podložku, na kterou se posadí. Nymfa cvrčka z Trinidadu si musí vystačit bez pavučiny. Prostě roztáhne nohy a rozprsknutý exkrement je na světě. Napodobováním trusu mate své protivníky i housenka otakárka druhu Papilio thoas z Panamy nebo stromová rosnička z Ekvádoru.
Prales, savana ani močál by neexistovaly bez rostlin. Rostliny utvářejí celý ráz okolního prostředí a poskytují domov nekonečnému množství různých živočichů. Aby se ve spleti větví a listů skryli, naučili se mnozí z nich napodobovat části rostlinných těl. Mezi nejdokonalejší imitátory rostlin patří strašilky a pakobylky. Tento neobvyklý hmyz má v repertoáru uschlé větvičky, trnité haluze i čerstvé nebo uschlé lístky. S úzkostlivou přesností napodobují i žilnatinu listů a některé z živoucích lupenů jsou dokonce „okousané“ od housenek. Podobně precizní převleky předvádějí i mnohé druhy kudlanek. Kromě listů zvládnou i barevné a krásné květy orchidejí. Tělo a nohy představují okvětní plátky a hlava střed květu. Housenky motýlů píďalek se převlékají za tenké větvičky a některé druhy křísů zase vypadají jako ostré trny. Sedají si na větvičky ve skupinách, aby si žádný hmyzožravý pták na „pichlavou“ větvičku náhodou nesednul.
Šikovní imitátoři žijí i pod mořskou hladinou. Řasovníci rozedraní, australští příbuzní mořských koníků, se schovávají mezi trsy mořských řas. Jejich tělo je přehlídkou různých výrůstků připomínajících kousky chaluh. Stejně zručně se za řasy nebo ramena lilijic vydávají malé rybky trubkotlamky. Ropušnice jsou k nerozeznání od mořského dna a jejich blízcí příbuzní odranci vypadají přesně jako kameny porostlé přisedlými organismy. Na jejich lepkavou kůži bez šupin se přilepují drobné řasy i přisedlí živočichové, takže ryba se svým okolím dokonale splývá.