Nejnovější fotografie
Město bohémů
Město bohémů
Bylo chladné únorové ráno. Vycházející slunce se právě vyhouplo nad vrcholky hor zvedajících se nad hladinu Tyrhénského moře. Tak jako každým rokem na Popeleční středu se i v tento den většina obyvatel vesnice shromáždila v kostele, aby se zúčastnila slavnostní bohoslužby. Téměř všechna místa v lavicích byla proto již obsazena.
První otřes přišel krátce před půl sedmou. Zaražení a zděšení vesničané zaslechli zvenčí rachot, jak se těsně vedle kostela zřítil jeden z domů. „Běžte rychle ke stěnám a do postranních kaplí!“ zakřičel do nastalého zmatku kněz. Lidé většinou poslechli a začali se spěšně hrnout k oltářům. Ani ne za minutu se však země otřásla podruhé. Těžká kamenná střecha kostela se prolomila a v okamžiku se zřítila dovnitř do budovy. Téměř všichni věřící byli na místě mrtví…
Apokalypsa nad mořem
Psal se rok 1887. Zničující zemětřesení přišlo přesně 23. února v šest hodin dvacet jedna minut ráno. Otřesy trvaly pouhých dvacet sekund. Za tento krátký okamžik však stačilo zemětřesení naprosto změnit osud starobylé vesnice na skalnatém vršku nad mořem pamatující doby dohasínající slávy Římského impéria.
Zemětřesení sice zasáhlo celé pobřeží Ligurie i vesnice v blízkém vnitrozemí, největší spoušť za sebou však zanechalo právě v osadě jménem Bussana. Kostel byl v troskách, celé ulice a domy okolo nich se za necelou minutu proměnily v hromady trosek. V části vesnice jménem Le Rocche zůstalo více než sto lidí uvězněno pod tunami trosek kamenné klenby, která byla nad ulicí vztyčena právě proto, aby chránila domy před zemětřesením.
Většina domů ve vesnici měla totiž tři, někdy i čtyři podlaží. V přízemí byly vždy jen chlévy a sýpky, lidé bydleli ve vyšších patrech. Po sérii slabších otřesů v letech 1831, 1851 a 1854 vybudovali místní obyvatelé mezi jednotlivými domy kamenné klenby vypadající jako miniaturní mosty, které měly zdi vysokých domů podpírat a zpevňovat. Při velkém zemětřesení roku 1887 však byla tato bezpečnostní opatření bohužel málo platná.
Již staří Římané…
Vesnice Bussana, nyní nazývaná Bussana Vecchia (Stará Bussana), byla postavena na skalnatém kopci nad mořem blízko italského města San Remo a stála zde pravděpodobně již za dob Římské říše. Její tehdejší jméno znělo Armedana nebo Armedina. Dříve, než směrem k osadě postavili pohodlnou asfaltovou silnici, bylo pravděpodobně šplhání po strmém úbočí k jejím branám značně namáhavé. Přesně to však bylo záměrem jejích původních zakladatelů. V sedmém století totiž obyvatelé mořského pobřeží trpěli útoky Longobardiů a v polovině desátého století zase opakovanými nájezdy Saracénů. Před těmito válečnými hrůzami se ukryli v údolí Armea a ti, kteří přežili, založili na blízké skalnaté vyvýšenině opevněnou osadu.
Na počátku dvanáctého století se vlády nad Bussanou ujali Páni z Ventimiglie. Ti také dali postavit kostel, který se o několik set let později stal tolika lidem osudným. Sto let nato koupila Bussanu Janovská republika a v roce 1429 přiznala jejím asi dvě stě padesáti obyvatelům částečnou autonomii, která zůstala v platnosti až do zničení vesnice.
Vstříc světlým zítřkům
Když onoho únorového rána utichl rachot padajících zdí a prach z rozvalin se začal pomalu usazovat, shromáždili se ti, kteří přežili a kterým se podařilo uniknout z hromad trosek, na louce v těsné blízkosti vesnice. Rozbili zde nouzový tábor a ve stanech či narychlo postavených provizorních chatrčích čekali dlouhé měsíce na výsledek průzkumu vládou povolaných statiků a geometrů.
Protože se však odborníci obávali dalších otřesů a toho, že by mohly ještě spadnout některé domy či kostelní věž, rozhodnutí znělo jednoznačně: opustit vesnici. I když se vesničané chtěli vrátit a své domy opravit, museli namísto toho začít na rovině blíže k moři stavět novou osadu. Tak byla založena Bussana Nuova (Nová Bussana), kde žijí potomci dřívějších obyvatel Staré Bussany dodnes. Do nové vesnice se lidé s konečnou platností odstěhovali roku 1894.
Pusté město
Trosky Staré Bussany byly tedy ponechány napospas přírodě a zubu času. Déle než půl století zde nerušeně pracoval vítr, voda a mráz. Rozvaliny pozvolna zarostly popínavými rostlinami a všichni na ně začali pomalu zapomínat. Poté však přišla Druhá světová válka a po ní stěhování lidí za prací a obživou. Tou dobou se ve Staré Bussaně usídlili vystěhovalci z jihu Itálie a přežívali zde přibližně deset let. Někteří z nich se zde chtěli dokonce usídlit natrvalo. Staří obyvatelé Nové Bussany, kteří ještě měli tragédii původní vesnice v živé paměti, však tak dlouho protestovali proti jejich přítomnosti, až Rada města San Remo nařídila uprchlíkům se ze zřícenin vystěhovat. Do vesnice pak přišli dělníci se sbíječkami a aby zde již nikdy nemohl nikdo žít, zničili v domech všechna schodiště, stropy i sklepy, které ještě odolávaly zkáze. Pokoušeli se dokonce strhnout i věž kostela, ale pevná kamenná stavba jejich pokusům odolala. Když takto necitlivě zničili to, co z osady ještě zbývalo, domnívali se zástupci místních úřadů, že s konečnou platností vyřešili problém Staré Bussany a že uložili pozůstatky vesnice k věčnému odpočinku.
Umění v troskách
Začátkem šedesátých let však zpustlou a plevelem zarostlou hromadu rozvalin, která kdysi bývala vesnicí, objevil italský malíř Clizia. Tichá a klidná atmosféra tohoto místa jej nadchla natolik, že se zde navzdory nepohodlí rozhodl usadit. Spolu se svými dvěma přáteli, malířem Vannim Giuffréem a básníkem Giovannim Frontem, tak položil základ Mezinárodní vesnice umělců. Bussana začal být brzy mezi kumštýři známým pojmem. Potulní umělci zde mohli na svých cestách nalézt útočiště a za symbolickou cenu přespat v ubytovně, kterou tu Clizia zřídil. Někteří z nich se rozhodli zůstat, jiní putovali dál. Jedním z prvních příchozích byl i holandský malíř Peter van Wel. V té době ještě netušil, že se Bussana stane na dalších nejméně čtyřicet let jeho domovem. I po tak dlouhé době si rád zavzpomíná na své začátky a na zrod tvůrčí komunity, která nemá na světě obdoby.
Malíř nádeníkem
„Když jsem sem přišel poprvé, byla celá vesnice zavalená troskami. Před domem, který jsem si vybral, byla v ulici tři metry vysoká vrstva kamení a hlíny. Kameny jsem použil na opravy domu, zbytek jsem musel odvozit pryč.“ říká Peter. V prvních letech bydlel před vesnicí ve stanu. „Byly to hrozné podmínky. Nebyla tady elektřina ani kanalizace a pitnou vodu pro celou vesnici jsme museli nosit v kanystrech z osad na pobřeží. Na nic nebyly peníze. Domy jsme proto neopravovali zvenčí a ponechali jsme jim jejich ráz zřícenin. Vybrali jsme si ty nejméně zničené místnosti a kamením z ulice jsme pouze vyspravili ty největší díry a trhliny. Šlo to však nesmírně pomalu.“ To, co Petera u tak namáhavé práce udrželo a pomohlo mu ji dokončit, byl prý duch komunity, která se zde začínala tvořit. „V Bussaně žiji téměř od začátku a znám tak celý vývoj umělecké vesnice na vlastní kůži. Přišel jsem v roce 1965 a tehdy nás tu nebydlelo více než dvacet nebo třicet. Chtěli jsme tu prostě jen žít a volně tvořit každý podle svých představ. Původně jsme si mysleli, že všechny domy, které opravíme, budou sloužit všem dohromady. Jak však jednotliví lidé vkládali čím dál více snahy do oprav konkrétních domů, chtěli je užívat jen pro sebe. Tak jsme si každý založili svůj vlastní domov. Některé budovy jsme ale samozřejmě používali dál společně. Protože jsme všichni věřili, že to dokážeme, nakonec jsme se v Bussaně opravdu zabydleli.“ Místem, kde se obyvatelé vesnice setkávali a kde si povídali o svých myšlenkách, se zcela přirozeně stal jediný vodovodní kohoutek před osadou, který tam postavila obec San Remo a kam chodili všichni pro vodu. „Cítili jsme pospolu, což nás posilovalo. Byli tu umělci z mnoha zemí - Italové, Francouzi, Angličané, Holanďané i lidé z dalších zemí.“
„Odejděte odsud!“
Stejně jako dříve vystěhovalci z jihu, stali se však postupem času i umělci trnem v oku obyvatel Nové Bussany. Obavy z vysídlení dostaly konkrétní podobu v červenci 1968. „Bylo přesně patnáctého“, vzpomíná Peter, „kdy nám poslali nařízení o vystěhování. Dávali nám deset dní na to, abychom z Bussany odešli. Byli jsme rozhodnuti za své domovy bojovat. Vlastníma rukama jsme přestavěli opuštěné ruiny na lidské příbytky a toto místo nám přirostlo k srdci.“ Když tedy přesně za deset dní přijela policie usedlíky vystěhovat, našla je připravené bránit barikády, které postavili v ulicích. Spolu s nimi tam bylo i mnoho zahraničních novinářů, kteří je přijeli podpořit. Policisté nakonec odjeli, aniž do vesnice vstoupili.
Území nikoho
Aby předešli dalším konfliktům, začali se osadníci snažit o získání trvalého pobytu v Bussaně a o uznání vlastnických nároků na domy, které zvelebili. Když totiž v devatenáctém století původní usedlíci opouštěli zpustošenou vesnici, nezanechali po sobě žádné dokumenty a od té doby také neplatili městu žádné poplatky. Stará Bussana proto nepatří nikomu. Je to doslova území nikoho. „Je to neuvěřitelná situace“, říká Peter, „po právní stránce prostě neexistujeme. Podle zákona tady nikdo nebydlí a celá tahle vesnice není ničí.“ Z toho důvodu také místní úřad v San Remu odmítl vybudovat ve Staré Bussaně vodovod a kanalizaci. Proto opět nastoupily šikovné ruce umělců a obyvatelé vesnice si postavili vodovod a odpady sami. „V roce 1979 nám soud v Janově konečně přiřkl právo na užívání našich domů. Pak se ale ozval italský stát, který tvrdil, že když není Bussana ničí, stává se automaticky státním majetkem.“ Peter však dále vysvětluje, že zatímco byl tento spor dlouhá léta otevřený, dovršili nejstarší z umělců z Bussany dvacet let života v osadě. „Když bydlíte dvacet let na opuštěném místě, vzniká vám tím nárok na jeho vlastnictví“, dodává Peter.
Život v ruinách
S Peterem jsme se setkali v jeho ateliéru, kde tvoří a přijímá návštěvy z řad turistů. Kromě toho si však se svou ženou Marií zařídili v jedné útulné zřícenině malebný domov. Pozvali nás k sobě na návštěvu a Maria, povoláním také malířka, začala vyprávět o životě ve zříceném městě. „Ze začátku to bylo tvrdé“, vzpomíná, „nebyla tu voda ani elektřina. Spali jsme ve stanu, vařili v rendlíku na ohni a pro vodu chodili k moři. Teď je to už mnohem lepší.“ Hrdě nám ukázala vydlážděnou kuchyň s elektrickým sporákem, ložnici vybavenou pohodlnou postelí, koupelnu s teplou vodou a elektrická světla na stěnách. „To vše jsme si museli udělat vlastníma rukama“, upozorňuje. „Mám ještě jednu koupelnu. Ta je mnohem romantičtější - pojďte se podívat!“ Po strmém schodišti nás odvedla do druhého patra. Totiž tam, kde kdysi druhé patro bývalo. Zbyly z něj jen rozpadlé stěny trčící k nebi. Po střeše nebylo ani památky. Na podlaze však stála velká vana a na dosah stolek s ručníky. Zůstali jsme v údivu stát. Koupelnou pod širým nebem s výhledem na moře se opravdu každý pochlubit nemůže.
Z místa na místo
Protože jsem nikde nezahlédl topení, zeptal jsem se, jak to dělají v zimě s vyhříváním. „To nás nemusí trápit“, ujal se slova Peter, „v zimě se totiž vracíme zpět do Holandska. Půl roku tady a půl v Amsterodamu. Dřív jsme tak museli cestovat i kvůli dceři. Tady ji učila v domácnosti moje žena, do školy však chodila v zimě v Holandsku. Teď, když studuje vysokou školu, zůstává v Amsterodamu celý rok.“ Na otázku, jestli není nepohodlné se takto stěhovat, Peter odpovídá: „“Je to dobré. V Holandsku mám také ateliér. Je tam úplně jiná atmosféra, a tak můžu tvořit odlišným stylem. Na zimu ale odjíždí většina z nás. Na podzim se to tady úplně změní. Je tu klid, život se jakoby zastaví. Nepřicházejí sem také žádní turisté.“ Opustit svůj ateliér na celých šest měsíců se Peter prý nebojí. „Když nějakou zříceninu zaberete, zvelebíte ji a vsadíte do vchodu dveře, po sepsání listiny s notářem pak můžete na kohokoli, kdo by se vám tam chtěl usadit, zavolat policii. Jistá práva na svůj domov už jsme si tady vybojovali.“
Inspirující atmosféra
Není divu, že Bussana přirostla svým uměleckým obyvatelům tolik k srdci. Je to zvláštní místo s neopakovatelnou atmosférou. Zdá se, jako by se tu čas zastavil již před dávnou dobou. Asfaltka končí diskrétně před osadou a dovnitř se již nikdo autem nedostane. Kamenné uličky, které se mezi zříceninami proplétají, nejsou širší než pražské chodníky a ty nejužší z nich připomínají spíše průrvy ve skalách, kudy se dospělý člověk protáhne jen ztěží. Vesnici také nehyzdí jediný moderní dům. Pouze malebné polorozpadlé kamenné stavby z předminulého století trpělivě čekají, až je pracovité ruce znovu přemění v obyvatelné domy. Jako prst zdvižený k obloze se nad vesnicí tyčí věž rozpadlého kostela, která jako zázrakem přežila všechny ničivé zásahy přírody i lidí. Z celého tohoto místa vyzařuje jakýsi klid a důstojnost dávno zašlých časů prozářený italským sluncem a oživený přítomností svébytných kolonistů zřícenin. Jestli někde člověka napadají tvůrčí myšlenky s lehkostí, tak je to právě zde.
Prosperující vzduchoprázdno
Navzdory vleklému sporu o právo zde žít komunita v Bussaně stále prospívá. Od osmdesátých let tady žije něco kolem sto padesáti stálých nebo sezónních obyvatel. Většinou jsou to umělci různých zaměření. Najdete zde malíře, sochaře, básníky a spisovatele stejně jako keramiky, herce či designéry. V poslední době tuto uměleckou kolonii také navštěvuje stále více zvědavých turistů. Mnozí z umělců si zde proto otevřeli prodejní galerie a vyrostly zde i tři restaurace. Každoročně na jaře se proto Starou Bussanou začnou linout vůně italských jídel, sezónní osadníci se vrátí zpět a společně s jejími stálými obyvateli tu vytvářejí svá umělecká díla. Mnozí z nich, stejně jako Peter van Wel, strávili budováním této oázy volného tvůrčího života uprostřed moderního shonu většinu svého života. I když ještě nemají zdaleka vyhráno, nemíní se vzdát a chtějí o svoji uměleckou osadu bojovat i nadále. Neexistující vesnice Bussana Vecchia tedy existuje stále dál…