Nejnovější fotografie
Pichlavý spáč
Pichlavý spáč
Kdo z nás by neznal ježka, menší ostnité zvíře, které je hojné i v okolí lidských sídlišť v zahradách a parcích. I když je sotva čtyřicet centimetrů dlouhý, dokáže nadělat pořádný hluk a jeho dupání a funění již vytáhlo z postele asi pěknou řádku lidí.
Ježci s oblibou dojídají zbytky krmení po kočkách a psech, koncem září však jejich návštěvy u misek domácích zvířat končí. Ježkům totiž začíná období zimního spánku. Když denní teplota dlouhodobě klesne pod průměrných deset stupňů, najdou si bodlinatí spáči bezpečný úkryt v hromadách tlející vegetace a pomalu upadají do stavu hibernace. Jejich srdce tluče stále pomaleji a také mezi jednotlivými nádechy jsou čím dál větší přestávky. Teplota jejich těla, která se normálně pohybuje mezi třiceti pěti a třiceti sedmi stupni Celsia, také prudce klesá. Ježek si však nemůže dovolit nechat své tělo promrznout na teplotu pod bodem mrazu. Krev v jeho žilách a tekutina v buňkách by totiž zmrzla. Tím by se zcela zastavil rozvod živin a kyslíku v těle, ledové krystalky by navíc roztrhaly buňky ježkova těla. To by pro tohoto zimního spáče znamenalo jistou smrt. Něco takového se však naštěstí přihodit nemůže. Ježci mají totiž jakýsi vnitřní „termostat“, který i během spánku kontroluje teplotu jejich těla a nenechá ji klesnout pod pět stupňů nad nulou. Když hrozí nebezpečí promrznutí, organismus ježka si začne „přitápět“, aby tepelné ztráty vyrovnal.
Aby ježci zimu přežili a měli po celé dlouhé měsíce čím přikládat pod kotel svého topení, musí se na sklonku léta důkladně vykrmit. Stanou se z nich doslova žrací stroje. V tomto období je ježek schopen spořádat i patnáct dekagramů masa denně. Svoji hmotnost tak dokáže za necelý měsíc zdvojnásobit a ti nejvypasenější z chlupatých jedlíků můžou vážit téměř dvě kila. Během zimy však ježci všechny své tukové zásoby spálí, a když panují kruté mrazy nebo je zima příliš dlouhá, jsou rádi, když ve zdraví přežijí.
Když teplota vystoupí v průměru nad patnáct stupňů, začínají se ježci probouzet. Ihned se začnou shánět po své oblíbené potravě, tedy po dešťovkách, slimácích, hmyzu a ptačích vajíčkách. Ve své hltavosti nepohrdnou ani zdechlinami. Když takto nahradí zimní ztráty, začnou se poohlížet po partnerech k páření. Zde začíná další obtíž ježčího života. Jako by nestačilo, že se paní ježková nechá dlouho přemlouvat a pokusy o sblížení vypadají spíše jako dostihy, kdy se sameček snaží svoji vyvolenou dohonit. Objeví-li se v průběhu rituálu jiný roztoužený nápadník, musí s ním navíc domácí samec svést souboj a pokusit se ho zahnat na útěk. I když už si dá samička říct, pro jejího partnera asi není spojení nic jednoduchého. Zkuste si lehnout holým břichem na pichlavá záda své vyvolené! Samička mu jeho fakírský výkon usnadní alespoň tím, že přitáhne bodliny k tělu, poněkud vystrčí zadní část těla a roztáhne zadní nohy. Protože je ježčí nápadník vybavený velmi dobře vyvinutým a dlouhým kopulačním orgánem, milostné spojení nakonec proběhne s úspěchem. Dá to však mnoho dřiny. Sameček se proto musí pojistit, aby mu jeho družka hned za prvním rohem „nezahla“ s dalším hmyzožravým elegánem. Zanechá proto v její vagíně tuhou slizovitou zátku, která zabraňuje dalším milostným hrátkám a rozpouští se až v momentu, kdy je jasné, že spermie ježčího otce spolehlivě našly svůj cíl.
I když je mezi lidmi známé úsloví „rodit ježky proti srsti“ označující svízelně probíhající činnost, ježčí porod není tak hrozný, jak by se mohlo zdát. Všech asi osm čerstvě narozených slepých mláďat má totiž malé měkké ostny skryté v kůži. Růst, tmavnout a tvrdnout začínají naštěstí pro ježčí matku až za dva týdny po narození. Když přijde podzim, najdou si již plně samostatní mladí ježci své vlastní úkryty a připraví se k zimnímu spánku.