Latest photos
Magazine: Koktejl
pdf, Deadly Hug
Předkové dnešních hadů se kdysi dávno vynořili z podzemních chodeb, kde je evoluce zformovala do podoby dlouhých beznohých tvorů. Zdálo by se, že s takovým tělem nemůžou mít na denním světle na růžích ustláno. Primitivní hadi se však pevně obtočili kolem své příležitosti a vydali se na vítězné tažení, které skončilo až v korunách stromů. Mezi potomky těchto dobyvatel světa světla patří i svalnaté krajty – obávaní lovci tropických krajin.
Tygři pavoučí říše
Bystrozraký lovec se plíží mezi kamením a trávou. Náhle zahlédne v dálce před sebou kořist. Strne a zkoumavě si prohlíží vyhlédnutou oběť velkýma očima. Budoucí oběd nejeví žádné známky znepokojení. Predátor se tedy začne pokradmu přibližovat. Vzdálenost mezi ním a kořistí se zmenšuje. Náhle dravec vyrazí dlouhým skokem ke konečnému útoku. Následuje bleskový smrtící úder a lov je u konce.
Strategie přežití
Idyla panenské přírody, klid a mír pod zelenými listy stromů - to je jen výmysl romantických snílků. Ve skutečnosti probíhá na celé naší planetě již stovky miliónů let urputný boj o přežití. Od té doby, kdy se na Zemi objevily první živé organismy, odstartoval nemilosrdný závod o život. Zápolení, ve kterém vítězí jen ti nejlepší. Živočichové za tu dlouhou dobu vynalezli nepřeberné množství triků, které jim pomáhají zachránit si kůži. Během věků evoluce pak tyto své strategie přežití vypilovali až k perfektní dokonalosti.
Zebry
Do Afriky přišli předkové dnešních zeber před pěti milióny let. Tváří v tvář novému prostředí se začal jejich vzhled postupně měnit. První Evropané, kteří vstoupili na půdu afrických savan, tak mohli žasnout nad velkými stády černobílých koní prohánějících se po rozlehlých pláních. Člověk se pak stal obdivovatelem i zhoubou afrických koní v pyžamu.
Válka bakterií
Bolí vás v krku? Máte horečku nebo zažívací obtíže? V dnešní době je po ruce snadná pomoc. Od té doby, kdy objeviteli penicilinu siru Alexandru Flemingovi zplesnivěly misky s kulturami bakterií, nabrala léčba infekčních chorob nový směr. Objevila se antibiotika. Chloramfenikol, tetracyklin, penicilin - stačí si jen vybrat. Tento zázrak moderní medicíny je však dvousečnou zbraní. Bakterie se totiž mohou naučit účinky antibiotik bez problémů snášet. Léčebné preparáty na ně již neúčinkují a celý boj o lidské zdraví může začít znovu od začátku. Nadměrné a neuvážené užívání antibiotik tak nadělá mnohem více škody než užitku.
Surikaty - něžné šelmy Kalahari
Přežít v drsných podmínkách jihoafrické pouště Kalahari není žádná legrace. Nejlepší je spojit své síly dohromady a čelit rozmarům přírody společně. Tuto cestu si zvolily i surikaty, hbité šelmičky z příbuzenstva promyk. Bok po boku hájí své domovské území, brání se před nepřáteli nebo vychovávají své mladé. Právě díky své pospolitosti a soudržnosti mohly úspěšně osídlit i vysušené holé pustiny, kde by se nikdo jiný z jejich příbuzných neudržel.
Sexuální vábení v říši zvířat
Rozmnožit se a vychovat potomstvo - to je základní úkol všech živých organismů. Úspěšní rodiče si tak zajistí nesmrtelnost. Jejich geny totiž žijí dál v jejich synech a dcerách. Příjemnější úkol snad ani nemohli živočichové dostat do vínku. Milujte se a množte se. Pod tenkou slupkou sbližování a milostných her však zuří urputná bitva. Je to boj ve volném stylu, který trvá už stovky miliónů let. Válčí každý s každým a fair play je tu cizím slovem. Kdo je silnější a mazanější, ten vyhrává…
Město bohémů
Bylo chladné únorové ráno. Vycházející slunce se právě vyhouplo nad vrcholky hor zvedajících se nad hladinu Tyrhénského moře. Tak jako každým rokem na Popeleční středu se i v tento den většina obyvatel vesnice shromáždila v kostele, aby se zúčastnila slavnostní bohoslužby. Téměř všechna místa v lavicích byla proto již obsazena.
Oceán za sklem
Kdo z nás by nechtěl alespoň jednou za život spatřit korálové útesy Karibiku, svět pod hladinou moře okolo ostrovů Oceánie na pomezí Indického a Tichého oceánu nebo mezi potápěči proslulé rify Rudého moře. Zní to krásně, řekne si asi většina běžných turistů a milovníků přírody, ale kde vzít peníze na dalekou cestu či na ještě dražší potápěčské vybavení? Na to, aby člověk spatřil divukrásná a barvami hýřící zákoutí tropického korálového útesu, však není nutné cestovat přes půl zeměkoule a potápět se dvacet metrů pod mořskou hladinu. Stačí sejít suchou nohou do druhého suterénu rozlehlé budovy na pobřeží nám dobře známého Středozemního moře a pak už jen v údivu žasnout…
Rajčatová žába
Madagaskar, čtvrtý největší ostrov světa, se od afrického kontinentu oddělil přibližně před osmdesáti milióny let. Více než 400 kilometrů široký Mosambický průliv, který jej odděluje od pevniny, vytvořil bariéru, kterou naprostá většina suchozemských zvířat není schopná překonat. Tamní zvířena se proto po dlouhou dobu vyvíjela nezávisle na tom, jak se měnila fauna afrického kontinentu. Pouze ojediněle zanesl mořský proud na pobřeží plovoucí vor z vegetace, který odnesla na otevřené moře některá řeka. Na těchto přírodních plavidlech připlouvali z Afriky k madagaskarským břehům čas od času černí pasažéři - drobní plazi nebo savci, kteří se plovoucí vegetace zachytili v africkém vnitrozemí a čirou náhodou přežili svoji dlouhou cestu. Tito nedobrovolní cestovatelé se pak mohli pokusit ve svém novém domově přežít a přizpůsobit se novým životním podmínkám. Protože se však touto cestou nemohly na ostrov dostat větší a nebezpečnější druhy zvířat, zůstalo na Madagaskaru zachováno mnoho živočichů, kteří museli na kontinentě ustoupit vlně úspěšnějších druhů. Jiní živočichové si zde zase našli nové životní prostředí a osvojili si naprosto odlišné zvyky než jejich příbuzní na pevnině. Této změně způsobu života se postupem doby přizpůsobil i jejich vzhled. Když proto u břehů Madagaskaru přistály první lodě, otevřel se námořníkům na jejich palubách pohled na svět obydlený živočichy, kteří neměli jinde ve světě obdoby. Tak zde přežilo několik desítek druhů poloopic lemurů a vyvinuli se například krásní denní gekoni rodu Phelsuma. Kromě těchto notoricky známých příkladů však skrývají pralesy Madagaskaru mnoho dalších unikátních a často i velmi vzácných živočišných druhů, které se vyvinuly pouze na tomto ostrově.
Sasanky a klauni
Některá místa na naší planetě jsou jakoby předurčena k tomu, aby se zde rozbujel život ve svých nejroztodivnějších formách. Mezi takové pokladnice živé přírody patří mimo notoricky známé deštné pralesy a africké savany i sluncem prozářené vody tropických moří. Nad rostlinami a živočichy obývajícími korálové útesy zůstává v údivu rozum stát. Zvířata zde připomínají pestrobarevné rostliny a řasy zase živočichy fantastických tvarů. Celý útes je podobný jedné velké rozkvetlé zahradě. Jeho obyvatelé i návštěvníci v potápěčských brýlích se bez námahy vznášejí nade dnem, jako by chtěli popřít veškeré zákonitosti zemské přitažlivosti. Každý čtvereční centimetr útesu je obydlen a mezi všemi organismy zde probíhá skrytý, ale urputný boj o životní prostor. Není proto divu, že jsou rostliny i živočichové žijící na rifu vzájemně pospojováni neobyčejně složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Větší loví menšího, kořist se snaží uniknout lovci. Jeden bez druhého by však nemohl přežít. Ještě zajímavější však je, když se dva či více druhů organismů spojí v jakousi „koalici“ a čelí nástrahám života společně. Jednotliví aktéři využívají služeb svých souputníků a na oplátku jim pomáhají v jejich boji o přežití. S postupem času se tyto svazky utužují a získávají na dokonalosti a propracovanosti.
Město zavěšené na útesu
Tropea - člověku se zdá, jakoby mu to jméno pulzovalo celým tělem a v návalech vedra naráželo do mozku v rytmu tepu rozbouřené krve. Zdolat těch několik set schodů, které šplhají jako zatočený had od mořského pobřeží po strmé skalní stěně na vrchol šedesátimetrového útesu, do něhož před mnoha staletími toto jihoitalské městečko zapustilo své kamenné kořeny, není opravdu žádný med. Rtuť teploměru se, jako ostatně každý den v této roční době, pomalu vyšplhala téměř k hodnotě čtyřiceti stupňů ve stínu. Uprostřed skalní stěny, do které se svou plnou silou opírá dopolední slunce, je však stín asi tak vzdálenou představou, jako velbloud uprostřed Antarktidy. Bílé vápencové útesy odrážejí oslepující světlo přímo do očí těch několika lidí, kteří se v tuto denní dobu rozhodli vyměnit chladivé koupání v moři za výstup do rozpáleného města. Téměř určitě to jsou turisté na dovolené. Každý domorodec, který má všech pět pohromadě, v těchto parných hodinách spokojeně vyspává za zabedněnými okny svého příbytku následky nočního ruchu a veselí. Cestou nahoru na útes si člověk připadá, jako by se pokoušel přejít obrovskou, o zeď opřenou plotnu elektrického sporáku. Nahoře se mu konečně otevře pohled na kamenné středověké městečko, které však momentálně ze všeho nejvíc připomíná rozpálenou cihlovou pec na přípravu pravé italské pizzy. Při tomto pohledu člověka napadá, že jméno Tropea - ať už je poprvé vyslovil kdokoli před jakkoli dlouhou dobou - bezezbytku vystihuje atmosféru tohoto jedinečného místa.
Smrtící krása
Karavana cestovatelů se s námahou prodírá pralesem, propocené šaty se v dusném vlhku lepí na kůži. Náhle se odkudsi ozve tiché hvízdnutí a malá šipka se zabodne do paže jednoho z členů průvodu. Košili zbarví pár kapek krve a na kůži se objeví škrábnutí ne větší než odřenina od ostnu nějakého trnitého keře. Zranění je zanedbatelné, následky takového útoku jsou však strašlivé. Dotyčného čeká téměř jistá smrt. Obávaná zbraň jihoamerických Indiánů, neslyšná foukačka na otrávené šipky, si vybrala další oběť.